Slunečný předvánoční den zaplnil sjezdovku u chaty Růženka. Na Vraní boudě, umístěné zhruba sto metrů pod horní stanicí lyžařského vleku se u okénka malého občerstvení potil Karel Rada, službukonající člen Horské služby a zároveň prodavač místního občerstvení.
Konvice na horkou vodu syčely na plotýnkách vařiče a Karel ač dělal vše možné, nestačil náporu lyžařů u okénka. „Budeme sem muset koupit nějaký velký ohřívač, s konvicemi to nemůžeme stíhat,“ pomyslel si a honem dodělával další várku čaje s rumem.
Odpoledne se nebe zakabonilo a začal foukat ledový a ostrý vítr. Zvedal oblaka prašanu a ve vírech je hnal před sebou.
Sjezdovka zůstala prázdná, vlek taky stál, tak si udělal pohodlí, otevřel konzervu guláše a začal si ho ohřívat. Po jídle opláchl nádobí, oblékl se a šel posklízet binec, který vždy po sobě lyžaři pod přístřeškem nadělají. Měli tam dva koše, ale většinou se nenamáhali a vše nechali ležet na stolech.
Pod přístřeškem na lavici v závětří seděla postava v tmavé větrovce, zachumlaná do kapuce. Na kraji přístřešku byla zapíchnutá lyže a dvě hůlky.
Zarazil se a zeptal, „ já jsem sice už zavřel, ale nechcete něco na zahřátí?“. Postava sebou viditelně cukla leknutím a pak prohlásila ženským hlasem, „jste hodný, ale já si jenom odpočinu a musím sjet dolů.“
„S jednou lyží, jak se dívám a v tomhle větru?“ zakroutil hlavou.
„Pojďte dovnitř do tepla, dolů se teď nedostanete.“
Vstala, chytila se stolu a pak s tichým zaúpěním dosedla zpět na lavici.
„Copak?“ zeptal se, „máte něco s nohou?“
„Než jsem se sem dostala tak to ještě šlo, ale teď to najednou bolí jak čert,“ spustila plačtivě.
Přistoupil k ní, „chyťte se mě okolo krku, bolavou nohu nezatěžujte a jde se do tepla.“
Objala ho, ztěžka se zvedla a tak ji dopravil do boudy a usadil na židli.
„Sundejte si bundu a udělejte si pohodlí, já jdu uklidit zbytek vašeho lyžařského vybavení,“ nařídil a šel ven uklidit lyži s hůlkami než budou zaváty sněhem.
Když se vrátil, měla bundu položenou vedle sebe. Údivem se zastavil a hleděl na štíhlou blondýnku, pěkně tvarovanou na místech kde ženské obvykle bývají.
Zjistila že se na ni dívá a kysele se pousmála, „co se tak díváte, holt blbá blondýnka. To se musí stát právě mě.“
„Na vtipy o blondýnkách nejsem zrovna vysazenej, ale jste tady někde ubytovaná, nebo jste jenom tak přijela? Musím to nahlásit, ať vás nehledají.“
Usmála se, „to musíte dělat vždycky? Bydlím dole pod vlekem na té chatě.“
„Jo, na Růženě,“ podotknul, „ještě prosím o jméno a příjmení.“
„Irena Branská, rok narození nepotřebujete?“ zasmála se.
„Jedině pro vlastní potřebu, natáhněte si nohu a já to obvolám,“ nařídil ji a šel k vysílačce.
„Tak je to zařízeno,“ vrátil se za chvíli, „zůstanete tady než se to venku uklidní a potom vás kluci převezou dolů. Máte hlad, nebo žízeň?“
Usmála se, „trochu vody, kdyby to šlo.“
„Udělám vám čaj s rumem, na zahřátí a potom se musíme podívat na tu vaši nohu,“ rozhodl a šel vařit čaj.
Dívala se za ním zamyšleně, „ to je zvláštní, jak se jí ten chlápek líbí, je takový rozhodný, v ničem se nebabrá, ale asi bude ženatý, nebo zadaný, takoví kluci nebývají sami,“ povzdechla si v duchu.
Objevil se po chvíli, v jedné ruce hrnek s čajem, v druhé talířek s dvěma chleby s máslem a salámem.
Poděkovala, dala se do jídla, zapíjela to čajem a pozorovala zamyšleně toho chlápka který se jí tak líbil. Seděl vzadu u stolku s počítačem a něco tam hledal. Pak začal zase mluvit do té vysílačky. Nerozuměla o čem se baví, ale bylo to něco kolem počasí.
Vrátil se, sedl si proti ní a zadumaně na ni hleděl.
Když uviděl její tázavý pohled spustil, „je to tak, milá slečno, venku je nečas jaký ještě nepamatuji, ostatní vrcholové boudy hlásí vítr o síle orkánu, takže vám nezbývá, než se tady se mnou ubytovat. Budete spát tady dole v ložnici a já si lehnu v ubytovně.“
Ohradila se „nebudu vám zabírat lůžko, do ubytovny půjdu já.“
„A jak se tam dostanete? Musel bych vás vynést na zádech,“ namítl věcně a odnesl talířek a hrnek do kuchyně.
„Tak se mě zase chytněte a jdeme pomalu, hlavně nenašlapujte na bolavou nohu,“ nařídil a pomohl ji přemístit se do malé ložnice oddělené závěsem od ostatního prostoru boudy.
Posadila se na okraj postele,on zadumaně nad ní stál a přemýšlel, „v těch šponovkách nemůžete spát, musíme něco vymyslet.“
Obrátil se do skříně a začal se v ní přehrabovat.
Po chvíli vytáhl tepláky, „no myslím, že by vám mohly sedět, má je tady Jirka, kolega. Do mých byste se vlezla dvakrát.“
Zatáhl závěs a nechal ji samotnou, aby se převlékla. Šlo to kvůli té noze dosti špatně, jednu chvíli už myslela, že ho bude muset zavolat, pak se to nějak podařilo přetáhnout. Oblékla si tepláky a zavolala že je hotová.
Vrátil se s brašnou první pomoci, posunul nohavici tepláků nahoru a prohlížel naběhlý kotník.
„Na zlomeninu to nevypadá, ani na vymknutý kotník. Spíš to bude namožená šlacha. No prvně musíme zmírnit otok, potom se uvidí.“
Byl to příjemný pocit, jak jemně přejížděl po bolavé noze. Když jednu chvíli přitlačil, sykla bolestí a omluvně se usmála.
„Zabolelo to, že?“ otázal se a natíral nohu nějakou chladivou mastí.
„Tak, necháme nohu odpočívat a tak za pár hodin se podíváme jestli šel otok dolů,“ zabrblal si a opatrně stáhl nohavici tepláků dolů. „Přikryjte se a odpočívejte, já budu vedle,“ usmál se a zatáhl závěs.
Zavřela úlevou oči, po chvíli přehodila přes sebe deku a usnula.
Seděl před monitorem počítače a zkoumal obrázek z meteoradaru. Nevypadalo to dobře, záběry ukazovaly směsici barev od červené po žlutou a to nevěstilo nic dobrého. Vítr venku sténal v silných nárazech a bouda se co chvíli otřásla jeho náporem. Spojil se s centrálou Horské služby. Vrcholové chaty vesměs hlásily vichřici přes sto kilometrů za hodinu a nulovou viditelnost.
Vstal a šel přiložit do krbových kamen. Vítr v nich vyluzoval hrůzné zvuky. Přiložil a pootevřel více klapku přívodu vzduchu. Boudou se rozšířila příjemná vůně smrkového dřeva.
Vytáhl z komůrky dvě konzervy lanšmítu, otevřel je, rozkrájel a opékal na pánvičce. Vůně masa zřejmě probudila návštěvnici, protože z ložničky se ozvaly zvuky jak se někdo pohybuje. Odstavil pánvičku a šel se podívat.
„Odpočinula jste si?“ zeptal se s úsměvem.
Trochu zčervenala a poprosila, „můžete mě pomoci, potřebuji na záchod.“
„Jistě, chytněte se mě okolo krku a opatrně jdeme. Co kotník, je to lepší?“
Přikývla, objala ho okolo krku a pomalu se přemístili do koupelny se záchodem.
„Dál to musíte zvládnout sama,“ zasmál se, „to už není práce pro mužskýho.“
Poděkovala a tak ji nechal o samotě a šel dodělávat jídlo. Po chvíli uviděl jak se opatrně, přidržujíc všeho okolo dopajdala ke stolu a sedla si.
„Vidíte,“ řekl spokojeně,“už je to lepší, konečně se můžete pohybovat sama. Hned bude jídlo, vydržte.“
Když před ni položil talíř s opečeným lanšmítem a krajícem chleba zdráhala se, že nebude mu ujídat zásoby.
„Prosím vás jezte, jsme tady na to vybavení. Nejste první kdo tady zůstal viset, akorát nikdo, pokud vím nebyl zraněný. V tomto jsem první.“
Dala se do jídla, měla opravdu hlad a jídlo, i když bylo jednoduché ji dokonale zasytilo.
Dojedli, posklízel talíře a že ještě udělá čaj s rumem a potom se podívá jak vypadá zraněný kotník.
Seděli proti sobě, pomalu popíjeli čaj a tak se zeptala, „jsem možná drzá, ale nemohli bychom si tykat, já vlastně ani nevím jak se jmenujete?“
Zasmál se, „jmenuji se Karel Rada a to tykání, já ho nemohl navrhnout.“
„Poslouchej Kale, ty nemáš nic proti blondýnkám?“ sondovala.
„A tebe drží blondýnkovská deprese, proboha když ti to tak vadí, tak si vlasy přebarvi. Ale bylo by to škoda, takto ti to sluší,“ odvětil s úsměvem a pozoroval jak zčervenala.
Zaposlouchala se do vytí větru, „nesmete nás to, venku asi hodně fouká, že?“
„Vichřice a pořádná,“ odvětil „ale neboj, boudu to nesmete, ta už toho přestála.“
Zvedl se, „pojď, pomůžu ti do ložnice a podívám se na kotník.“
Zvedla se, objala ho okolo krku a pomalu se přesunuli do ložnice. Sedla na postel a dívala se jak jemně a obratně kontroluje kotník.
„Je to fajn, otok skoro zmizel, tak to ještě jednou namažeme a ráno se uvidí,“ spokojeně konstatoval a natíral kotník tou příjemnou chladivou mastí.
„Kde je ta noclehárna kde chceš spát?“ zeptala se. „Nahoře v podkroví, je tam deset lůžek, když tady uvázne větší skupina.“
Sedl si vedle ní na lůžko.
Začala útočit „ to se bojíš spát tady dole s blondýnkou? Co kdyby ti něco udělala.“
„Přestaň, nebo ti…“ zavrčel výhružně. „Co, schválně co mě?“ opět provokovala.
Nevydržel, chytil ji okolo ramen a přisál se na ústa.
Překvapeně lapala po dechu a jak ji uvolnil pokračoval, „nebo ti jednu pusu dám.“
Převrátila ho na záda, přitiskla se tělem a zašeptala, „to děláš každé turistce, která se u tebe schová?“ A potvrdila to dlouhým polibkem.
Cítil jak se její tělo jemně chvěje narůstající vášní, sám měl se sebou už také co dělat, tak odpověděl, „ale ne, to jenom blondýnkám co se litují“ a přitiskl ji k sobě.
„Doufám, že jsi tu pitominu s noclehárnou zavrhl, nebo tě kousnu,“ varovala ho.
Mlčky zhasnul, svlékl se a přitulil se k hebkému horkému tělu. Líbal čelíčko, nosánek, obdržel jemné kousnutí do svého a pomalu se dopracovával na úbočí sametových oblin pahorků čekajících na jeho polibky.
Jemně s polibky stoupal k vrcholkům ztvrdlým vzrůstající vášní, líbal, hladil a dráždil je do chvíle, kdy byl drcen v objetí za vydatného sténání své milenky.
„Víš že jsi potvora?“ vydechla po chvíli „já nevím co jsem dělala.“
„já ti to klidně řeknu,“ zasmál se „chtěla jsi mě rozmačkat na kaši.“
Povolila svoji náruč a nechala se unášet slastnými pocity polibků, které pomalu klesaly do klína. Ucítila jak se dostal na pahrbek nad lasturkou, vydechla rozkoší a zašeptala, „buď opatrný, nic neberu“ a roztáhla nohy.
Sklouzl mezi nohy, dlaněmi podebral zadeček, pozdvihl a palci rozevřel lasturku.
Ponořil se do vůně dívčího těla, mazlil se s vlhkostí štěrbinky a jazykem dráždil poštěváček.
Tělo se jí vzepjalo do oblouku, bříško se vypoulilo v křeči a se slastným sténáním vzpínala klín proti pokušiteli.
Celý vzrušený vklouzl do nitra stahující se dírky, ponořil se s rozkoší na doraz a poté rychlými přírazy útočil na vzpínající se lůno.
Sténala blahem, zatínala prsty do jeho ramen v sílící křeči dalšího orgasmu.
Vykřikla a nohama uvěznila svého pokušitele v hloubi své jeskyňky.
„Jestli nohy hned neuvolníš bude pozdě,“ varoval ji Karlův hlas a tak neochotně svůj stisk povolila.
Ještě chvíli a ucítila jak ji opustil a vzápětí na bříšku ucítila kapky toho co původně patřilo dovnitř.
Sklouzl vedle do její náruče, líbal vzrušené tvářičky, hladil rozvášněná ňadra do doby než se uklidnila.
„Ještě mě řekni že nemáš žádnou ženskou a už se mě nezbavíš,“ vydechla roztouženě.
„Je to tři roky zpátky, co jsem se rozvedl, nechtěla bydlet s cvokem na horách,“ přiznal se, „od té doby jsem o ženské nějak nestál. A potom se připajdá nějaká blondýnka a vše je naopak,“ dodal s úsměvem.
Vstal, donesl z koupelny navlhčený ručník, pečlivě otřel potřísněné bříško, polibkem se rozloučil s uklidňující se lasturkou a odnesl ručník zpátky.
Poté zalehl vedle Ireny, přitáhl přes ně deku, přitiskl milenku do náruče a v objetí usnuli.
Ráno, sotva se probudil, políbil něžně Irenu a zeptal se, „snídáš kávu, nebo čaj?“
„To je jedno,“ zamrmlala v polospánku, pak se probrala, oplatila polibek a prý se má prvně podívat na kotník.
Odhrnula deku a zčervenala jako rak. Zapomněla, že po nočních hrátkách se neoblékla. Nevěděla, má se znovu přikrýt nebo co dál.
Vyřešil to polibkem na poupata ňader, políbil pahorek nad lasturkou a přesunul se ke kotníku.
Pouze namodralá skvrnka ukazovala místo kde byl výron. Oblékl se, donesl brašnu a stáhl kotník elastickým obinadlem.
„No moje princezno, obleč se a když se mě přidržíš, tak už chození pomalu zvládneš,“ spokojeně prohlásil a dokončil svoje oblékání. Nechal ji o samotě a šel se podívat jak je venku.
Vítr ustal, jen šedivé mraky se ještě honily oblohou. Očistil zápraží boudy od navátého sněhu a šel dělat snídani.