Navigace: Julius Robbertos > Povídky > Rekreace za trest.

Rekreace za trest.

Když na mě houkl mistr že mám jít k energetikovi, zatrnulo mě a marně jsem přemýšlel co jsem kde zkazil.

Pomalu, neochotně jsem se šoural do administrativní budovy. 

Když jsem vešel, kývla na mě sekretářka, že mám jít dál.

Vlezl jsem do jámy lvové, energetik se na mě podíval a prý sedni si.

Pak začal, „máš ještě deset dnů staré dovolené, je to tak.“

Přikývl jsem.

„Do dubna ji musíš vybrat, zapomeň že by jsme ti ji proplatili. To nemáš nějakou holku se kterou bys vyjel na výlet?“

Tak jsem se ušklíbl a řekl mu, že by mě nějakou musel najít.

„Na to tady nejsem,“ odvětil suše a zvídal dál, „ale s nějakou jsi chodil, pokud si vzpomínám.“

Popravdě jsem mu řekl, že mě dala kopačky, elektrikář byl pro ni málo.

Přistrčil přede mě nějaký papír a prý, „ber, mistr ti vypíše dovolenku.“

Podívám se na lejstro a on je to poukaz na zimní rekreaci.

„Co s tím,“ namítl jsem, „já neumím lyžovat.“

„Tak budeš sáňkovat,“ rozhodl, "a nekruť se tady, pojedeš, fabrika to zaplatila a nikdo ho nechce.“

Pochopil jsem, „aha, rekreace za trest.“

„Třeba,“ odvětil, „a teď syp a nech si vypsat dovolenku.“

Nástup byl už tuto sobotu a tak jsem od chlapů sondoval co si mám vzít na sebe, no neměl jsem žádné zkušenosti.

Zbytek týdne uběhl ve spěchu jak jsem sháněl na sebe oblečení, nicméně v sobotu odpoledne mě vyplivl motoráček na zasněžené  zastávce, kde byla jenom malá boudička a u ní stál nějaký pásový traktůrek s korbou.

 Všichni co vystoupili, na korbu naházeli baťohy, připnuli lyže a mizeli po stoupající vozové cestě.

Zůstal jsem sám, s kufříkem v ruce.

Chlápek od toho traktůrku zavolal kam mám namířeno.

Tak mu říkám, že na Květnici.

„A kde máte lyže?“ ptal se.

„Nemám,“ pokrčil jsem rameny, „já lyžovat neumím.“

„Proboha a proč sem v zimě lezete,“ podivil se, tak jsem mu řekl, že mám rekreaci za trest.

„To je dobrý,“ zajásal a že si mám k němu přisednout, že je vedoucí z Květnice, tak mě zaveze nahoru.

Nahoře jsme byli, o hodně dřív než lyžaři, vzal si můj poukaz a vrazil mě klíč od pokoje.

„Co tady budete dělat,“ ptal se zvědavě, „tady kromě lyžování nic není.“

Pokrčil jsem rameny, „tak si zalezu do kouta a budu si číst.“ 

Nějak se mu mě zželelo a vyptával se, „v té fabrice co tam děláte.“

„Elektrikáře,“ odvětil jsem, on zajásal a přešel na tykání,  „tebe sem poslalo samý nebe.“

„Já jsem Vašek,“ napřáhl ruku, „a já Karel“ odvětil jsem, „neříkej že bys tady měl pro mě práci.“

A on, „kámo, týden marně sem loudím nějakého elektrikáře, něco se popsulo na sporáku a kuchař prská kudy chodí a improvizuje jídla.Podíváš se na to?“

„Proč ne, pokud to bude nějaká prkotina tak ti to spravím, ale náhradní díly na rekreaci nevozím.“

„Pojď,“ táhl mě k baru, „to se musí zapít, toto hosté nedostanou, je to má specialita.“

A naléval nějakou potvoru, vonělo to jehličím a bylo to opravdu velice chutné.

Začali se trousit první lyžaři, tak jsem se sebral a šel se ubytovat.

Když jsem přišel do jídelny byla většina stolků již obsazena, akorát vzadu byly dva stolky volné.

U jednoho seděla nějaká holka, no zhruba v mých letech, těžko odhadnout.

Vašek mě uviděl, lapil pod paži a vlekl mě k té holce, „dovolíte slečno, dám vám ke stolu ještě strávníka, ať se nemusí s jídlem běhat ke dvěma stolům.“

Pátravě se na mě podívala a když viděla, že stojím rozpačitý, tak řekla, „posaďte se já jsem Helena.“

„Karel,“ hlesl jsem mechanicky, zcela neschopný se orientovat v řítících se událostech.

„Jste tady poprvé,“ zvědavě se tázala.

Přikývl jsem, „na rekreaci za trest.“

Vyprskla, „za trest, to jsem ještě neslyšela.“

Vtom se už k nám žene servírka a podává nám jídlo.

Helena se na mě udiveně podívala a konstatovala, že je tady potřetí a že se jí to nikdy nestalo, vždycky dostávala jídlo poslední.

„Nejste vy nějaký prominent?“ zkoumala.

Pokrčil jsem rameny a dal se do jídla.

Po večeři nám udělal vedoucí kázání, kdy je snídaně, oběd a večeře, kdy se otevírá bar a od kdy jezdí nějaký šlepr nebo co.

Seděli jsme u stolku proti sobě, mlčeli, o čem má člověk vykládat s holkou kterou nezná.

Najednou před nás přistály dvě skleničky s koňakem.

Ptali jsme servírky, že jsme si nic neobjednali, ona že to pan vedoucí nařídil, že je to pozornost podniku.

Helena se na mě pátravě dívala, „ještě mě něco říkejte, vy jste nějaký prominentní host.“

Zasmál jsem se a popravdě jí řekl, že jsem obyčejný elektrikář a vedoucí týden někoho shání na opravu sporáku.

Nějak nám ten koňak odboural zábrany a tak jsme klábosili, myslím až do deseti hodin.

Jídelna už byla skoro prázdná, tak jsme se sebrali, doprovodil jsem ji k jejímu pokoji, podala mě ruku a zalezla dovnitř.

Já také zalezl na svůj pokoj a v leže jsem s říkal že to tady zase tak velká nuda nebude.

Po snídani šla Helena lyžovat a já jsem si vzal od vedoucího nějaký vercajk a dal se do toho sporáku.

Jasně, upálené dráty, svorky všechny povolené, všechno to drželo na heslo.

Zkrátil jsem upálené vodiče, očistil, připojil a když už jsem to měl otevřené, tak jsem přejel a podotahoval všechny spoje.

Zadekloval jsem zadek a povídám kuchařovi, že už by měl sporák normálně šlapat.

Hned ho zkusil a celý rozzářený volal Vaška, vedoucího, že už může normálně vařit.

Vašek mě začal poplácávat po zádech, že jsem jeho záchrana a co je dlužen.

„Štamprdlu toho tvýho jedu,“ odvětil jsem.

„Třeba dvě,“ zajásal a odvlekl mě k baru.

Nalil nám oběma a tak jsme spolu seděli, popíjeli až potom musel jít pomáhat chystat oběd.

Lyžaři se vraceli, jídelna se plnila halasem, tak jsem dopil a přesunul jsem se k našemu stolu.

Helena přišla za chvíli, posadila se a prý jak jsem protloukl dnešní  dopoledne.

„Docela v pohodě, sporák sporákuje, tak hlady tady neumřeme.“

Přiběhla servírka, položila před nás štamprdle a prý pan vedoucí posílá aperitiv.

Přiťukli jsme si a Helena byla udivená co prý to pije, že je to nějaký Gin.

„Specialita pana vedoucího,“ informoval jsem ji, „ale pouze pro vybrané hosty.“

Zasmála se a prý měla štěstí, že mě usadil vedoucí k jejímu stolu.

Po jídle se všechno rozprchlo, ale Heleně se nechtělo, že je už z lyžování unavená.

Požádal jsem servírku, jestli nám může donést láhev vína.

„Promiňte, bar se otevírá až…“ zarazila se a že se zeptá pana vedoucího.

Po chvilce se objevila s lahví a skleničkami, dala mě ochutnat a když jsem přikývl, nalila nám do sklenic.

Helena kroutila hlavou, tady  je obsluha jak interhotelu.

Přiťukli jsme si na hezké počasí a Helena se na mě nějak zkoumavě podívala, pak se zeptala, „nemohli bychom si tykat?“

„Proč ne, já nerad vykám,“ odvětil jsem.

Přiťukli jsme si na tykání a Helena najednou našpulila pusu a že si na to tykání musíme dát polibek.

„Nejsem proti,“ zasmál jsem se  a  nahnul se přes stůl a políbil ji na její ústa.

Zrůžověla a honem zavedla řeč někam jinam.

Klábosili jsme, popíjeli pomalu víno a než se nadáli byla večeře.

Samozřejmě jsme byli obslouženi první a ostatní hosté se s tím jaksi smířili.

Po večeři jsem Heleně navrhl, že si dáme ještě jednu láhev, ale protestovala, že ne že by byla opilá.

Když viděla můj zklamaný pohled, ustoupila, ale že ho objedná ona.

Objednala tedy lahvinku, popíjeli jsme, večer pomalu plynul, já se dověděl, že Helena je svobodná, že měla dva kamarády ale s oběma se rozešla, protože ten první viděl jenom sebe a ten druhý myslel že je jeho matrace do postele.

No a já si vylil srdce, moje holka zase chtěla něco víc než elektrikáře.

Vyprskla, „pitomá holka, už vidím jak moji bejvalí vyměňují žárovku. Týden by bylo celé město bez elektriky.“

Viděl jsem, že to vylití našich pocitů křivd nás nějak uvolnilo. Více jsme se bavili, chvílemi se zasmáli, prostě bylo to fajn. Nebo že by to bylo tím vínem? Nevím, prostě jsme se nakonec sebrali a šli spát.

Doprovodil jsem ji a Helena mě podala ruku, zrůžověla, nastavila svoje ústa a prý, „smím prosit na dobrou noc?“

Tak jsem ji opatrně políbil a ona na mě, „to bylo takové šimrání, musíš pořádně.“

Dobře, tedy pořádně, chytil jsem ji okolo pasu, přivinul a vlepil jí pořádnou pusu.

Zůstala chvíli stát v mém náručí, pak se opatrně vymanila a tiše řekla, „dobrou noc.“

Dveře zaklaply a já se přesunul k sobě.

Helena byla velice hezká a já nechápal co na mě vidí.

Byl jsem obyčejný chlap, žádný krasavec. Tak jsem raději usnul.

Další den  začínal jako obvykle, až na to, že Helena, stále jaksi zrůžovělá se na mě stále zkoumavě dívala.

Dojedli jsme a já se ptal Heleny, proč si mě stále prohlíží.

Tiše se zeptala, „to večer, to bylo vážně?“

„Tys to nepoznala?“ zeptal jsem se škádlivě.

Uviděl jsem jak se jí začínají lesknout oči. Ne abys tady bulila, pokapeš jim ubrus, varoval jsem ji.

Usmála se a prý čím to je že dokážu všechno obrátit v žert.

Vstala a prý „pojď,“ a vedla mě k sobě na pokoj.

No nazdar pomyslel jsem si, známe se pár dnů a už mě táhne na postel.

Posadili jsme se na postel a ona se ke mně přivinula, zavřela oči a prý tady mě můžeš líbat, tady nás nikdo neuvidí.

Objal jsem ji, přitiskl a přisál jsem s na její ústa.

Zrychleně dýchala a já si uvědomil, že se možná dusí.

Taky že jo, když jsem ji uvolnil, lapala po dechu. Přitisknutá stále ke mně, zeptala se, „chceš se mnou chodit, nebo potřebuješ matraci na dovolenou?“

„Matraci mám na pokoji,“ namítl jsem, „a co se týče chození k tomu jsou zapotřebí dva.“

Vrhla se mě kolem krku a pro změnu jsem se dusil zase já.

Pak jsme vstali, a Helena mě pečlivě očistila od zbytků rtěnky, upravila se, zalezla do koupelny převléci se do kombinézy a pak jsme sešli dolů, Helena do lyžárny a já jako obvykle za Vaškem.

Něco sepisoval, tak jsem se posadil a čekal až dopíše.

Dopsal, opřel se a povídal, „dobrý, nenudíš se?“

„Nenudím,“ usmál jsem se a on řekl  „však jsem viděl hned první den jak to mezi vámi jiskří.“

Zamyšleně se díval a vzpomínal.

„Byla tady už myslím dvakrát, pokaždé s jiným chlapem.

Ten první byl nějaký doktor, nevím čeho, nafoukaný, arogantní a jen poroučel, Heleno dones to, dones ono  a ona se na něho dívala takovým psím pohledem a kmitala jak poroučel. Já být jí, tak ho kopnu do pr…

No a ten druhý, byl buran, zubil se a furt Heluš kdy si půjdeme lehnout. A to před všemi hosty, ona byla chudák rudá studem, napomínala ho, ale on se pak vždycky zlil u baru a musela ho táhnout na pokoj.

No bylo mě jí líto a když se teď objevila sama a já viděl že pořádný chlap jako ty jsi tady taky sám, tak jsem tě nasměroval k jejímu stolku a doufal, že se jí budeš líbit a že tě třeba klofne.“

Podíval se na mě trochu rozpačitě, tak jsem mu řekl „děkuji, klofla.“

„Tak to jsem rád,“ rozzářil se, „vám to tak spolu sluší.“

A táhl mě k baru a svým tajným zásobám.

Helena se vrátila od lyžovačky dřív než byl oběd, připojila se k nám a Vašek jak byl rozjařený tím co provedl, nalil všem skleničky a že si připijeme na naše nové randění.

Helena zrudla, otočila se na mě a prý tady se zase někdo rozvykládal.

„Ne Helenko, já to nebyl, on to Vašek vypozoroval na nás sám,“ odvětil jsem.

A Vašek spustil, „Helenko, smím vám tak říkat, já vás tady viděl dvakrát s těma pitomýma vyžlatama a opravdu jsem byl rád, když jste přijela sama. Řekl jsem si, dostala rozum a dala jim kopačky, ale bylo mě vás líto, že jste tak smutná a sama. Proto jsem k vašemu stolu nasměroval pořádného chlapa, tady Karla a doufal, že by se vám mohl líbit.“

Helena se na něj s úsměvem dívala a pak řekla s obdivem, „teda vy jste dobrý dohazovač, to bych do vás neřekla.“

„Tak si nato připijeme,“ zajásal Vašek.

Potom musel odběhnout pomoci s obědem a Helena položila ruku na moji a dívala se na mě s úsměvem.

Po obědě se všechno rozprchlo na sjezdovku, my jsme se odstěhovali do klubovny, pustili televizi, sedli vedle sebe na pohovku a Helena se ke mně přitulila.

Tiskl jsem ji k sobě, položila si hlavu na moje rameno a zavřela oči.

Dýchal jsem vůni jejích kaštanových vlasů a jemně jsem ji druhou rukou hladil ouško.

„Proč člověk musí jít cestou omylů,“ vzdychla si.

Věřte, nevěřte, ale my jsme vydrželi takhle přituleni k sobě až do večeře.

Chtěl jsem po večeři objednat láhev vína, ale odmítla a objednala dvě koly.

Popíjeli jsme pomalu kolu, povídali jsme si a já už potom kolu nechtěl, protože se mě po ní špatně usíná.

„Ale usneš, že,“ otázala se šelmovsky.

„No nakonec usnu, ale trvá to,“ řekl jsem.

Zase se usmála a konstatovala, že prý je to dobře.

Zvedla se, že půjdeme, když už nechci pít.

Doprovodil jsem ji ke dveřím, přitáhl jsem si ji k sobě a dal jsem jí políbení na dobrou noc.

Otevřela dveře a k mému úžasu chytla moji ruku a zatáhla mě dovnitř.

Za dveřmi se ke mně přitiskla a tiše řekla.

„Víš, já po těch mých zkušenostech jsem opatrná a než definitivně budeme spolu chodit, chci vědět jestli se spolu shodneme i při milování. Nerada bych zase měla mindrák z rozchodu.“ 

Pokračovala, „to byl také důvod, proč jsem nechtěla víno. Ten můj poslední se vždycky tak zlil, že byl odporný, páchl alkoholem a já musela být zamčená v koupelně a čekat až padne. Nesnesu při milování alkohol.“

Tak jsem ji řekl, „Helenko, já jsem rád že jsi ke mně tak upřímná, ale přece je to pro tebe riskantní, já nemám žádnou ochranu, nepočítal jsem s tím.“

Usmála se a zeptala, „jsi zdravý.“

„Samozřejmě, proč se ptáš,“ udivil jsem se.

"Tak neměj obavy, já ze strachu, aby mě ten ožrala nepřivedl do jiného stavu, tak jsem si nechala nasadit tělísko."

Sebrali jsme se k lůžku a mlčky odstrojovali, Helena, ke mně otočená zády, jak se svlékla, vklouzla pod deku. Tak jsem se přidal a přitiskl ji k sobě.

Její ruce mě chytily kolem krku a začala mě ze začátku pomalu líbat, pak začala přidávat, lechtala mě jazykem a kousala můj jazyk, když jsem to chtěl po ní opakovat.

Oba jsme se mazlili se zrychleným dechem, její ňadra byla hebká a bradavky se tiskly na moje prsa.

Opatrně jsem se vymanil z  objetí a sjížděl, přes bradičku a krk polibky až na ňadra, převrátil jsem ji na záda a líbal jsem je pomalu, kousek po kousku, mazlil jsem se s  hebkostí a pomalu stoupal, na vrchol, bradavky stály ztuhlé, růžové v očekávání dalšího a tak  jsem jednu po druhé jemně bral do svých úst, lechtal jazykem, rukama hnětl a tiskl ňadra v záchvatu rozkoše.

Helenka, celá rudá trhaně dýchala, a hladila mojí hlavu. 

Pojednou jsem cítil v rukou jak ňadra tuhnou, tiše zasténala, její bříško se vzepjalo v křeči a  stiskla mojí hlavu na své ňadra.

Znovu a znovu prudce vydechovala, tělo se jí zmítalo a já ji hladil po  zdvíhajícím se bříšku a dle možnosti pusinkoval ňadro, které bylo nejblíže k mé sevřené hlavě.

Pomalu, velice pomalu se uklidňovala, a lapala po dechu.

Přitáhla si mou hlavu k ústům a prudce začala líbat.

„Co jsi to udělal,“ šeptala rozechvěle mezi polibky, „myslela jsem že se rozpadnu.“

Pochopil jsem, že ti přede mnou neměli potuchy o tom co je milování.

Vrátil jsem se po cestičce polibků až na ňadra, objel jsem je kolem aby nežárlily, když půjdu níž.

Helenka, ležela se zavřenýma očima na zádech, vzrušeně dýchala v očekávání dalšího o co byla dříve zřejmě ochuzena.

Když jsem začal kroužit polibky kolem pupíku, stáhla ho a zasmála se, prý ji strašně lechtám.

Pomalu jsem ústy sjel na ochmýřený kopeček, mazlil jsem se s  chloupky a rukou hladil lasturku mezi široce rozevřenými nožkami.

Byla hebká, horká a když můj prst do ní zajel, Helenka zvedla pánev a doslova otevřela svůj klín mému laskání.

Stáhl jsem se mezi nožky a zabořil do lasturky svou tvář.

Mazlil jsem se s vlhkostí, jazykem dráždil okolí vstupu do jeskyňky a pak jsem se vrátil na vršek lasturky, vzal do úst ztvrdlého kamaráda a začal jsem se s ním laskat.

Dvěma prsty jsem vnikl do jeskyňky, přitlačil je na horní stěnu a snažil se krouživými pohyby najít ten tužší hrášek ženiny vášně.

Buďto jsem se v neznámém prostředí špatně orientoval, nebo se nedal vyhmátnout, prostě jsem začal horní stěnu zrychlenými pohyby masírovat.

Tyto pohyby a laskání ústy rychle dosáhlo svého a Helenka se opět snažila svoje bříško napasovat na strop.

Zmítala se, prudce vydechovala, lapala po dechu, tělo bylo celé ztvrdlé v křeči nejvyššího vzrušení. Jeskyňka svírala mé prsty jako ve svěráku a pak s dalším výdechem uvolňovala.

Opatrně jsem vysunul ven své prsty, přesunul jsem se nad Helenku a nasadil špičku útočníka ozdobenou kapičkami touhy na horkou a rozvášněnou jeskyňku a s rozkoší se nořil dovnitř, laskán dozvuky jejího vyvrcholení.

Jeskyňka byla těsná, horká, vlahá a  já vášnivě jsem jí projížděl od krajíčku až co nejhlouběji, abych jemně vyjel ven a mohl znovu prožít okamžik krásného vniknutí do její hloubky.

Helenka s vysoko zvednutýma nohama prudce dýchala, ruce zaťaté do prostěradla a rudá ve tváři se snažila přirazit klín proti němu.

Zašeptal jsem jí, „chytni se nohama na moje záda.“

Než jsem se nadál, byla zaklesnutá nohama a s vysoko zvednutou pánví odpovídala na mé útoky. 

Vášnivé tempo jsme zrychlovali, necítili jsme nic jiného než nás dva.

Stali jsme se jedním sténajícím, vzdychajícím celkem až jsem sténaje vyprázdnil do lůna jeskyňky celý svůj mužský obsah.

Pomalu jsme zvolňovali tempo, a přitisknuti k sobě se líbali.

Slíbával jsem z tváří její potůčky slz, vzlykala a klín se stále snažil přitisknout na ochabujícího pracanta.

Chvějíce se v mojí náručí, plačtivě dorážela, „co jsi to udělal, jak jsi to udělal, to není možné, nikdy jsem to nezažila.“

Sklouzl jsem vedle ní, přitiskl ji k sobě, líbal jsem uslzenou tvář a trpělivě čekal až odezní vzrušení, až se uklidní.

Když jsem viděl, jak s úlevou a s úsměvem se o mou tvář otírá, otázal jsem se,  „vyhověl jsem zadání mojí slečny, dostanu vyhovující známku?“

Odpovědí bylo, že mě objala hlavu rukama a začala líbat, že mě málem udusila.

Tiskli jsme se v objetí, hladil jsem sametové tělíčko a vzpomínal na mojí bejvalku, pro kterou byl pojem milování jenom, abych na ní skákal jako opičák.

Když jsem se chtěl s ní mazlit, odtrhla se, že jí to nedělá dobře.

A tady moje rozkošná a roztoužená Helenka mě dala vše, co jsem vždy chtěl, opravdovou milenku.

Podíval jsem se na ni a viděl jsem že z přemíry dojmů usnula.

Opatrně  jsem se vymotal z  objetí, tiše se oblékl, přikryl oddychující mou lásku a zalezl do svého pokoje.

Ráno jsem vstal, oblékl a upravil se, když na dveře se ozvalo zaklepání.

Helenka vlítla do pokoje jako vítr, zavřela na chodbu a s pláčem se mě vrhla okolo krku.

„Proboha co se stalo,“ lekl jsem se.

„To mě nedělej, to mě nikdy nedělej,“ rozčilovala se plačtivě.

„Ráno se probudím, chtěla jsem tě pohladit a zjistila že jsem sama, to nesmíš, rozumíš, nesmíš.“

Uklidnil jsem ji, slíbil že už to víckrát neudělám a zahnal jsem ji do koupelny, aby se upravila.

A potom jsme šli do jídelny zaklesnuti do sebe.

Po jídle si k nám Vašek přitáhl židli a spustil.

Prý má velký problém, hlásí se mu zájemci  a on nemá volný pokoj.

Teď se začal ošívat, že si tak myslel, jestli by s námi nebyla rozumná řeč a jestli bych já můj pokoj neuvolnil.

„A já budu spát na chodbě?“  tázal jsem se a škodolibě a čekal jak bude bruslit dál, protože jsem na něm viděl, že mě chce přestěhovat k Helence.

Ta to také pochopila a tak jsme nebohého Vaška masírovali, on se kroutil, nevěděl jak to říci až nakonec s něho vylezlo, že bych to k Heleně neměl tak daleko.

„Ke mně, udivila se, to mám spát s chlapem?“

„No já myslel,“ koktal, „že když jste si tak blízcí tak že by vám to nevadilo.“

A Helenka rozhořčeně hrála, „jak jste na to mohl přijít?“

A Vašek vida že si z něho střílíme, lakonicky řekl, „spím pod vámi a včera v noci na mě padala omítka ze stropu.“

No škoda, že Helenka byla obutá, myslím že byla červená i na patách.

Rozesmáli jsme se a Vašek, „tak co, platí.“

No co jsme s ním mohli dělat.

Tak jsme s Helenkou přestěhovali moje věci k ní, chvíli se líbali a pak jsem ji vyhnal na sjezdovku, ať z toho holka něco má.

Vašek se obchomýtal kolem baru a jak mě viděl, šklebil se spokojeně  a hned naléval skleničky, prý na to že mě sehnal holku do postele.

„Počkej,“ povídám mu, „to opravdu z toho stropu…“

Zarazil mě a prý se mám podívat na strop v pokoji, všechny jsou dřevěné.

„No počkej, jaksi potom přišel na to že jsem byl u ní?“

„Mám oči, bylo to jasné, že tam skončíš, vždyť jste se oba na sebe stále dívali jako zamilovaný tele.“

Tak po obědě, jsme s Helenkou řádili před chatou na sněhu, koulovali se, stavěli sněhuláka, objímali se a když jsme viděli že se od sjezdovky stěhují k večeři zalezli jsme na pokoj, pokračovali v líbání, připravili se na večeři a jako správní milenci jsme odpochodovali do jídelny.

Po večeři jsem se zeptal, "dáme si lahvinku?"

Zavrtěla hlavou a objednala kolu.

  „Ty toho nemáš za včerejšek dost,“ škádlil jsem ji.

„Jsem pozadu, musím se učit,“ odpověděla s úsměvem.

Tak jsme se sebrali, přesunuli se na pokoj, odstrojili se a tiskli jsme se k sobě, líbali, mazlili, až jsme vzrušením nemohli popadnout dech.

Převrátil jsem se na záda a Helenka si sedla rozkročmo na  můj hrudník, tlačila se na něj vlhkým klínem, a že je zvědavá jak dlouho vydržím s dechem.

Začal jsem ji jemně  masírovat  bradavky a viděl jsem jak se jí začaly lesknout očička.

Když vydechla poprvé ve svém vzrušení, jemně jsem ji posunul do svého klína. Ucítila na lasturce ztvrdlý kolík, přimáčkla se na něj a začala pomalu po něm jezdit, celá se trochu zvrátila dozadu, trhaně dýchala  a  zakláněla hlavu.

Nastavil jsem prsty do cesty lasturce a jak se pohybovala, vjela kamarádem na moje prsty.

Začal jsem ji na něm lechtat a Helenka náhle přestala se hýbat, pozvedla se abych měl lepší přístup a se zvrácenou hlavou se cele oddala příjemnému pocitu.

Přestal jsem, pozvedl zadeček, ale prudce se přitlačila zpět, a chraptivě řekla, „ne, pokračuj.“

Znovu jsem ji zdvihl, tentokrát se nebránila a rukou zavedl svého útočníka do jeskyňky. Uchopil jsem ji kolem boků a přitlačil na kolík.

Vydechla překvapením, vzepjala se uvolnila zepředu klín a prosila, „pokračuj, teď pokračuj.“

No já bych pokračoval tak, jako tak a  začal jsem znovu dráždit kamaráda.

Pomalu jsem se pánví prohýbal a  ve  vlhké jeskyňce jemně klouzal.

To že mám přestat dráždit jsem poznal nejprve na pracantovi, který byl tak sevřený, že to až zabolelo, potom prudce vydechla, vzepjatá se zakloněnou hlavou a se zavřenýma očima se tlačila vší silou do mého klína, aby vzápětí začala po něm klouzat.

Nastavoval jsem svoji pánev tak, aby mohl co nejhlouběji pronikat, hladil rozechvěle nožky a když utichalo její vzrušení stáhl jsem ji na sebe, tiskl, líbal uslzené tvářičky a tvrdě  útočil do klína.

Nemohla chytnout dech, tiše sténala, přitisknutá mokrou tváří k mojí, chvílemi s ní otřásaly dozvuky vyvrcholení a já se sténáním a šeptáním miláčku, zaplavoval její jeskyňku.

Zemdleni jsme leželi v náručí a já na ochabujícím tvrdolínovi stále chvílemi cítil, jak se jí jeskyňka svírá.

Helenka ucítila jak   klouže z její jeskyňky a zaprosila, „neutíkej ještě.“

Líbal jsem její zčervenalé tvářičky a šeptal, „já bych v tobě zůstal skovaný až do skonání světa, ale když můj kamarád má milování dost a chce si odpočinout.“

Přivrtala se a začala mudrovat, „do skonání světa to ne, víš jak by se nám blbě chodilo?“

Vyprskli jsme smíchem.

Otírala se tvářičkou o mojí a básnila.

„Mě je tak krásně, to se nedá říci, já bych tě nejraději nepustila z náruče.“

Tak jsem ji napomenul, „miláčku, vždyť s tebou zůstávám, neuteču ti.“

Zvedla hlavu s rozjásanýma očima,a vydechla, „já zapomněla.“

Zahnal jsem ji do koupelny,lehl si na záda a cítil se uvolněný, bylo mě neskonale krásně.

Helenka vylezla z koupelny, ňadra visely nade mnou jako dva překrásné krápníčky, políbila mě a prý mám dělat, že na mě počká.

Osprchoval jsem se a vrátil do pokoje.

Milovaná Helenka, ležela na zádech, nožky roztažené a sladce spala.

Přikryl jsem ji, zavrněla a když jsem si lehle vedle ní, chytla mě za ruku a spala dál.

Dny rekreace najednou začaly rychle odsýpat, my jsme s Helenkou začali být nervózní z loučení a tak jednou večer, protože jsem se bál, že ji ve světě ztratím, jsem se zeptal.

„Helenko, vzala by jsi si za muže obyčejného elektrikáře?“

Viděl jsem jak ztuhnula, z očí jí vyrazily slzičky a plačtivě mě řekla.

„Já už myslela, že z toho bude jenom románek, že se nevyjádříš.“

Vzal jsem ji do náruče, „zkusíš to se mnou.“

A ona celá uslzená přikývla.

„Kde budeme bydlet?“ otázala se.

„No mám zatím svobodárku, tam se klidně vlezeme a když budeme svoji snad nám dají fabrický byt.“

Přitiskla se, „tak to je fajn, já jsem s kamarádkou v podnájmu.“

Vše jednou musí skončit a tak jsme se rozloučili s Vaškem, dostali od něj láhev jeho speciálu, dovezl nás na zastávku a my jsme mu z motoráčku mávali tak dlouho dokud nám nezmizel v zatáčce.

No a pak jsme se vzali, milovali se ve svobodárce, dostali dvoupokojový byt a  milovali se i v něm.

 

Komentáře

Přidat komentář

* Jméno:Email:
Text komentáře:
 
 Emailová adresa nebude zveřejněna. HTML kód není akceptován, odkazy nejsou aktivní!
 TIP: Reagujte na komentáře kliknutím na jejích pořadové číslo "př.[41]"
© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma