Případ lupiče na kolečkových bruslích.

Sjížděli spolu na kolečkových bruslích mírný kopeček od náměstí k místnímu parku.

Kličkovali mezi chodci, smáli se jejich nadávkám a potom na silnici k smrti děsili řidiče, když znenadání se objevili před kapotami jejich vozů.

Smykem to vzali na cestičku do parku stoupající nahoru k letnímu altánku.

Se smíchem se přitiskli k sobě a spojili ústa dlouhým polibkem.

„To byla krása,“ vydechla rozjařeně a s rozkoší přijímala partnerovo hlazení oblin dívčích ňader.

Stmívalo se, nikde živáčka, tak rozvášněni a rozjařeni se laskali až do okamžiku, kdy v dívce vybuchl záblesk vášně a zmítala se v hochově náručí.

 Popojela ke sloupu veřejného osvětlení uprostřed cesty, stáhla texasky i s kalhotkami, objala sloup a zavelela, „pojď, na co čekáš, bude to švanda. Takhle jsme to ještě nedělali.“

Okouzlen vidinou příštích okamžiků bravurně zajel k vyšpulenému pozadí dívky, a vytáhl vzrušeného pindíka na vzduch.

S rozkoší se vnořil do hedvábí vlhké dírky a začal pracovat.

Dostali se oba do stadia, kdy přestali vnímat okolí, sténali blahem, když dívce podjela noha  a celá se náhle kolem sloupu přetočila. Holt brusle jsou brusle.

Samozřejmě hoch takový obrat nečekal a teď se řítil zády po svahu cestičky dolů k silnici, mával rukama jak udržoval rovnováhu a kormidloval pindíkem, na který nezbyl čas.

Hop, přelétl přes okraj chodníku, přejel silnici napříč a zarazil se prudce o protější chodník.

Prudká změna rychlosti katapultovala jeho tělo přes chodník do výkladní skříně hodinářství.

Ozval se třesk rozbíjeného skla, doprovázený jekotem poplašného zařízení.

 

Ležel ve výkladní skříni, všechno ho bolelo a nemohl pochopit ten strašný tikot kolem sebe.

První přiběhl děda Bouček s pokřikem „lupičí, vyloupili hodináře.“

Když uviděl mladíka, jak leží ve výkladní skříni a z rozepnutého poklopce se bimbá splasklý pindík, zalapal po dechu a pak se dal do huronského smíchu

.„Teda už jsem dlouho na světě, ale toto jsem ještě neviděl,“ zalykal se smíchy.

Z policejního auta, které se přiřítilo se zapnutou sirénou se vysoukal poručík Chrást a prvně začal rozhánět srocující se dav.

Koukal na výklad, pak na svíjejícího dědka a přísně se zeptal, „může mi někdo vysvětlit co se stalo?“

„Von… tam.. musel,“ zalykal se smíchy dědek, „musel tam sjet od tam,“ a otočil se do parku kde ve svahu, stále se držící sloupu stála s vytřeštěným zrakem dívka, kalhoty ještě spuštěné dolů.

„Haló slečno, oblečte se a jeďte sem k nám, ale ne do výkladu,“ zavolal na ni poručík.

Oblékla se, sjela opatrně k nim dolů, červená jako rak.

U chodníku zastavila výjezdovka a fotograf třesoucí se smíchy začal dělat fotodokumentaci.

Přibatolil se doktor a hned na mladíka, „můžete se pohnout, nebolí vás něco?“

„Já nevím,“ zašeptal bezradně mladík a doktor mu doporučil, ať si prvně schová nepotřebný klenot.

Zrudlý si opravil kalhoty a pokusil se posadit.

V tom okamžiku se rozdrnčely budíky okolo něj a hoch leknutím opět se složil mezi ně.

Majitel hodinářství, který právě dorazil nevěděl jestli se má smát, nebo nadávat.

Odemknul, zezadu vyprostili mladíka a předali ho do péče doktorovi.

Poručík Chrást se obrátil k dívce, „můžete rozumně vysvětlit co jste dělali?“

Dědek Bouček pečlivě poslouchal dívčino vysvětlování a když skončila, opět se svíjel v záchvatu smíchu.

„Teda když my byli mladí, blbli jsme také na kvadrát, ale na toto jsme se nezmotali,“ konstatoval rozjařeně.

„Ani nemohli dědo, za vás nebyly kolečkové brusle,“ suše ho usměrnil poručík a sledoval doktora který k nim vedl mladíka.

„Je v pořádku, sklo zachytilo celou energii, je pouze v šoku,“ řekl doktor a batolil se ke svému vozu.

„Potřebujete nějakou pomoc?“ obrátil se poručík na majitele obchodu.

Prý nepotřebuje, že si poradí.

„Dobře, tak mládeži, vlezte si dozadu do auta, jede se k nám, musíme sepsat protokol.“

Zalezli do vozu, poručík nastartoval a zmizel po ulici do středu města.

Děda Bouček se pomalu šoural k domovu, kroutil hlavou a mrmlal si, „když to řeknu doma, tak mě to stará neuvěří.“