Osudové setkání.

Snad na počátku, abych se představil. Jmenuji s Karel, na příjmení vlastně nezáleží.

Žil jsem sám v malé, ale pro mě dostačující svobodárce.

Uplynulo již více než deset roků, když jsem přišel o to nejcennější , o moji lásku, Aničku která zahynula při leteckém neštěstí někde v Africe, když provázela svoje rodiče na jejich služební cestě.

Od té doby jsem byl sám a do dneška, když se na mě ženská podívá, tak se mě objeví tvář mojí Aničky a já se stáhnu do svého šnečího domečku.

Jediné  mé potěšení byly sobotní a nedělní vycházky do přírody. Toulal jsem se po lesních pěšinách a cítil jsem takové zvláštní uvolnění. Prostě jsem nebyl asi z toho všeho normální.

Kdy to začalo? Vlastně už přesně to nevím, ale chtěl jsem si koupit nějaké letní kalhoty které mají oddělávací nohavice. 

Toulal jsem se ulicemi, nahlížel do výkladů a nakonec vlezl do takové menší prodejny.

Stál jsem u pultu, někde vzadu se dvě prodavačky bavily a chichotaly.

Najednou se vzadu zavlnil závěs a dovnitř vstoupila prodavačka, asi tak třicátnice, i když u žen se dá věk těžko určit. Měla kaštanové vlasy, štíhlou, pěknou postavu a s úsměvem se ke mně blížila.

Já stál ztvrdlý a vytřeštěným zrakem na ni hleděl, proti mně kráčela moje Anička.

Přišla ke mně a tázala se co bych si přál.

Já úplně desorientovaný jsem vydechl, Aničko, proboha, kde jsi se tady vzala?

Zrozpačitěla, asi  si myslela že jsem nějaký blázen a řekla, bude to asi omyl, já se jmenuji Klára.

Ale ta podoba, prosím vás, neznala jste Aničku Malou?

Zamyslela, zakroutila hlavou a že s tím jménem se nikdy nesetkala.

Omluvil jsem se, že mě zmátla ta podoba. Promiňte, že se ptám řekla tázavě, to je vaše děvče?

Byla to před lety moje snoubenka, ale pak. Nemohl jsem mluvit.

Už na to nemyslete a co byste potřeboval, přešla do obchodního tónu.

Vysvětlil jsem jí jaké potřebuji kalhoty, ona donesla na pult kupu různých kalhot a prý vyberte si.

Stál jsem před kupou kalhot, snažil jsem se vybrat, ale můj zrak se vždycky vrátil na prodavačku.

Zrůžověla a povídá, můžu vám pomoci vybrat? Za její pomoci jsem si vybral kalhoty a když jsem u pokladny platil, nesměle jsem se otázal, mohl bych vás pozvat někam do kavárny, rád bych si s vámi popovídal.

Pousmála se, ale nějak tak trpce a řekla, že pánské návrhy ze zásady nepřijímá.

Když viděla moje zklamání a zoufalství, asi  jí to bylo líto a nabídla mě, že by jsme se mohli v neděli sejít a jít kousek na procházku.

Tam bych jí prý mohl říci co mám na duši.

V neděli jsem netrpělivě čekal před prodejnou a jaksi v duchu jsem si říkal, nepřijde, určitě nepřijde, přece se s tebou nebude zahazovat.

Objevila se a zdálky na mě zamávala.

Pozdravili jsme se a pomalu, bez cíle jsem kráčeli ulicí.

Osmělil jsem se a nabídl, že kousek odtud je krásný lesík, krásný klid a že pokud by ji to nevadilo, tak při procházce bych ji pověděl vše co mě trápí.

Přikývla a tak jsem ji zavedl do lesíka, který ještě architekti v zápalu budování činžáků nezlikvidovali.

Udivena konstatovala, že netušila že uprostřed města je takový krásný lesík.

Kráčeli jsme pomalu vedle sebe a já ji vyprávěl o mojí Aničce, jak jsme plánovali naši budoucnost a pak ten šok, když jsem se dozvěděl o její smrti.

Zastavila se, slzy v očích a tiše se zeptala, „to jsi od té doby žádnou ženu neměl?“

Zavrtěl jsem hlavou, „nešlo to, stále do dneška vidím její obraz.

Až včera v prodejně jsem ji zase viděl stát přede mnou.

Pravda, byla starší, ale ta podoba, pohyby, vše bylo stejné jak jsem si pamatoval.“

„A to jsem byla já?“ Otázala se tiše, zastavila se a upřeně se na mě dívala.

„Nebul,“ řekla, „chlapi přece nepláčí“ a sama měla vlhké oči.

Chytla se mě pod paží a pomalu jsme kráčeli dál.

Začala vyprávět svůj  osud. I přes varování, vdala se z opravdové lásky .

Její manžel již v prvém týdnu manželství chodil spávat ještě se třemi ženami.

Když mu to vyčetla, zbil ji.

Tak za dva měsíce byli rozvedeni a ona nesnášela byť malý dotek mužského.

A že vůbec nechápe že se může dotýkat mě.

Zastavila se, slabě se ke mně přitiskla a položila na moje rameno hlavu.

Slyšel jsem jak vzlyká, tak jsem si natočil k sobě její tvář a kapesníkem stíral neuměle její slzy.

Za chvíli se uklidnila, zase se do mě zavěsila a já cítil, že se přece jen víc ke mně přitiskla.

Před námi se objevil konec cestičky dál pokračovala ulice města.

Kráčeli jsme pomalu mlčky vedle sebe, zešeřilo se a když jsem šli okolo obchodního centra, plného lidí zastavila se a prý si musí skočit něco koupit.

A ať ji neuteču, že je hned zpátky.

Stál jsem na chodníku, okouzlen její přítomností, která se tak prolínala se vzpomínkami, že to bylo snad neskutečné.

Po chvíli se objevila a prý pojď, jdeme.

Kam, zeptal jsem překvapeně.

Kdy jsi naposled jedl domácí večeři, vybafla na mě.

No, já si doma vždycky něco ukuchtím, řekl jsem rozpačitě.

Zavěsila se do mě a vedla ulicemi až k menší rodinné vilce, odemkla branku a otázala se, nepůjdeš na chvíli, udělala bych teplou večeři.

Mlčky v rozpacích jsem kráčel ,usadila mě v pokoji  pustila televizi a prý se mám bavit, že jde udělat něco k jídlu.

Seděl jsem sám v pokoji, rozhlížel jsem se kolem a připadalo mě to tady všechno, jako takové domácí , že tady nejsem  u cizí, neznámé osoby.

Jindy bych se pakoval s omluvami a pádil k domovu, ale tady mě něco drželo, něco co jsem nedokázal  pojmenovat.

Klára se objevila ve dveřích, převlečená do pěkného domácího úboru a že jídlo je již na stole.

Jedli jsme mlčky, jen Klára po očku kontrolovala jestli mě chutná.

Po jídle jsme si sedli znovu vedle sebe na pohovku, Klára se ke mně přitiskla a nesměle se zeptala, „prosím tě nevadí ti to, když tak řekni.“

Zavrtěl jsem hlavou a když viděla opět moje lesklé oči, utřela mě je kapesníčkem a prý mám spustit a povykládat jí  vše jak to bylo s Aničkou, že ona se nemá čím chlubit.

Tak jsem začal jí vykládat celý smutný příběh a na konci zase já ji utíral slzy z jejích očí.

Seděli jsme mlčky a Klára hladila mojí ruku.

Po chvíli vzdychla, ale máš alespoň krásnou vzpomínku, to já říct nemůžu.

Nevím co to do mě vjelo, prudce jsem se k ní otočil,objal ji a třesoucím hlasem jí řekl, „proboha Klárko, vždyť ty za nic nemůžeš, hoď už za hlavu to co bylo, už je to odepsaná epizoda.“

Nebránila se, s úsměvem se na mě podívala a polohlasně řekla, „ kdyby  včera to co jsem nyní udělal, udělal nějaký jiný muž, tak že ho přizabije, ale že je to zvláštní, se mnou je jí najednou dobře.“

„Bude to asi tím,“ zamudroval jsem, „že jsem v tobě objevil svou první lásku, vždyť ty jsi její věrná kopie.“

Zavrtěla se v mojí náruči, uzardělá zaklonila hlavu, našpulila rty, a zašeptala, „smím prosit.“

Přisáli jsme se oba na  rty, líbali se a u očí jsme měli oba slzičky.

Tiskl jsem k sobě Kláru, cítil jak se v náručí chvěje, slíbával jsem jí z očí slzičky a hladil ji po vlasech.

Seděla přitulená ke mně, trhaně dýchala, a po chvíli se zeptala, „Karle, vadilo by ti kdybych tě poprosila, abys se mnou zůstal až do rána?“

Co jsem ji měl říct, přitiskl jsem si ji víc k sobě a znovu se přisál k jejím ústům.

„Stačí  tato odpověď,“ zeptal jsem se.

Vymanila se s mojí náruče, chytla za ruku a třesoucím hlase prosila „pojď.“ A táhla mě do ložnice. 

Jako v horečce jsme stahovali ze sebe oblečení, tiskli se k sobě jako v pubertě, hladili se a líbali.

„Prosím tě Karlíčku, buď ke mně shovívavý, já mužského neměla tolik let,“ prosila.

„Jsme na tom stejně Klárko, od Aniččiny smrti jsem žádnou ženu neměl, nešlo to, až nyní s tebou.“

Celá rozechvělá zatáhla mojí ruku na svůj klín a prosila, „hlaď mě, prosím, hodně mě hlaď.“

Vlhké teplo, klína, vůně těla, tolik známá ze vzpomínek mě vybičovaly do stavu, kdy jsem se celý chvěl a rukou tiskl, hladil a mazlil roztoužený klín.

Klárka sténala, přitisknutá ke mně, křečovitě zarývala své prsty do mých ramen a já jsem ji líbal hlavu, slzičky.

Najednou se vzepjala, vykřikla a začala se v mém náručí zmítat a sténat, „nepřestávej, prosím tě nepřestávej.“

Vytrhla se z  náručí převalila mě na záda, rozkročila se nade mnou, zaváhala a pak pro něco šáhla a já cítil jak navléká na tvrdé přirození kondom.

Přidržela si  ho a se sténáním se na něj rychle vsoukala.

Zůstala pak sedět a já ve světle venkovního osvětlení viděl jak je vzrušená a jak ňadra tvrdě ční před tělem.

Vklouzl jsem rukou na vrcholek lásky a krouživě jsem ho hladil.

Byl mokrý, tvrdý, veliký jako malý hrášek.

Ani se nehnula, trochu se zaklonila, abych měl více místa na hlazení.

Po chvíli jsem cítil silný stisk jeskyňky a Klárka se prohnula s výkřiky do oblouku, sténala se zakloněnou hlavou a tvrdě vrážela přirození do hloubi jeskyňky.

Nevydržel jsem, strhl ji na sebe, roztáhl více své nohy a oplácel jí ty tvrdé průniky.

Křičeli jsme, sténali jsme, ústy a jazyky jsme byli propleteni, když Klárka se začala uklidňovat a já ze sebe chrlil vše co se za léta ve mně nashromáždilo.

Udýchaní, rozechvělí jsme si leželi v náručí, Klárka hlavu přitisknutou k mojí.

Celá se chvěla a každou chvíli tichounce zasténala.

Po chvíli mě políbila a tiše řekla, „ještě nikdy v životě mě nebylo tak krásně.“

A já ji šeptal, „Klárko, ode dneška jsi moje Anička, teď Klárka.“

Potom se podívala na budík, zhrozila se kolik je hodin, vlítla do koupelny a vrátila se v květovaném pyžamu, zahnala pak i mě a tak jsem se vrátil ve slipech, přikryli jsme se a tiskli k sobě.

Ráno zazvonil budík a  ….. a to už je jiné povídání.