Navigace: Julius Robbertos > Povídky > Ošklivá holka.

Ošklivá holka.

Pondělí začalo jako obvykle, zakázka byla předána ráno o devíti a v úterý  ji chtěl šéf na stole. Potili jsem se až do dvou s Petrem nad stoly, už opravdu zbýval  kousek práce a bylo by hotovo.

Přemlouval jsem Petra, že tady ještě hodinku zůstaneme a máme to hotové, ale sebral papíry, strčil do kufříku, že se to dodělá u něho doma, že mám kolem čtvrté se stavit.

"Jo, kdyby jsme s našima museli jet nakoupit, tak ti otevře Lexík."

Lexík, pomyslel jsem si srandovní jméno pro kluka. Rozloučili jsme se, rozešli k domovu a já se pak okolo čtvrté loudal k Petrovi. Po půl roce manželství a nečekaném rychlém rozchodu, jsem neměl rád společnost. Ještě to bolelo.

Zazvonil jsem, otevřely se dveře a přede mnou stála holka jako vystřižená z módního žurnálu. Postavu měla jako lusk, květované šaty na ni seděly a zvýrazňovaly její krásnou postavu.

Když jsem ji ale pohlédl do tváře, zhrozil jsem se. Co jí matka příroda dala na kráse jejího těla, o to ji ochudila na jejím obličeji. Tváře měla zmačkané jako papír, nos, no ten by mohl konkurovat všem čarodějnicím v pohádkách.

Ale její oči byly jako modré studánky, krásně modré ale strašně smutné. Měla krásná ústa, ale když se usmála vždy se nějak zkřivily.

Zeptala se chladně. "Přejete si prosím?"

"Promiňte, prosím, ale Petr mě pozval... "

Oči se jí trochu rozzářily, na rtech se objevilo něco co mohlo znamenat úsměv  a řekla mile, "ty jsi jistě Jirka, Petrův kolega."

Přitakal jsem, ohromen tím, že mě začala tykat.

Chytila se mě pod paží a táhla mě dovnitř. Usadil jsem se v pokoji na pohovce a ona pokračovala se smutným pohledem ve sklopených očích.

"Říkají mě doma Lexík, je to tak lepší." Trochu ožila, "mám ti udělat kávu? Jsem špatná hostitelka."

"Ne, děkuji měl jsem kávu než jsem šel."

Přitáhla křeslo blíž k pohovce, sedla si, dívala se do země a nervózně si rovnala sukni.

Po chvíli zvedla hlavu, upřeně mě pozorovala a zeptala se, "říkal ti Petr o tom?"

" Nevím,ů odpověděl jsem zmateně, "o čem měl říkat?"

"Aha," konstatovala, "zase to nechal na sestřičce."

Znovu sklopila oči a že příští týden odjíždí do ciziny, že dostala stáži v Bruselu, a že pro rodinu to bude lepší, když se na ni nebudou muset dívat.

"Přeháníš," protestoval jsem, "vždyť jsi krásná holka."

"Tak o půlnoci a ještě zezadu," trpce konstatovala. "Vím jak vypadám."

"A co potřebuješ? Petr mluvil jenom o dodělávce zakázky," zmateně jsem se ptal.

Napřímila se v křesle a já nemohl odtrhnout oči od jejích ňader, které se jemně rýsovaly v jejím výstřihu. Všimla si toho,zčervenala a upřeně, smutně se na mě dívala. Po chvíli trapného mlčení pokračovala.

"Jsi Petrův nejlepší kamarád, vyprávěl mě o tvém nešťastném manželství, já,"  zarazila se a rudá jako rak, sklopila oči a ze sebe vyrazila, "já bych chtěla abys se obětoval," zase se zarazila a zoufale ze sebe vyrazila, "aby ses se mnou dneska pomiloval."

A z očí se jí začaly řinout slzičky jako malé hrášky.

"Proboha, Lex..," zarazil jsem se a uvědomil, že se asi bude jmenovat Alexandra, "proboha Sašenko to přece nemyslíš vážně. Vždyť jsi hezká holka a na tvářích přece zas tak moc nezáleží. A potom, každou chvíli se můžou vrátit vaši, to přece nejde."

"Já vím," namítla trpce, "ona tvář se dá přikrýt novinama. A o naše si nedělej starost, Petr je zdrží, dokud mu nezavolám. Teď víš, co ti měl říct, ale nesebral odvahu, nedivím se."

A vášnivě pokračovala, "víš, pro mě je to možná jediná a poslední příležitost."

A to už se koulely slzičky jako velký hrách. Vzal jsem ji za ruce a přitáhl k sobě na pohovku. Objal jsem ji okolo ramen a snažil jsem jí rozumně vysvětlit, co po mě chce.

"Sašenko, máš před sebou celý život, každý muž se nedívá jen na tvou tvář, ale také na tvou duši, nezkaz si život."

Položila si hlavu na mé rameno a já ji kapesníkem stíral slzičky.

"Sašenko," mazlila se se svým jménem, "víš že mě tak ještě nikdo neřekl?"

Najednou, prudce se ke mně obrátila, "řekni mi to na rovinu Jirko, jsi ochotný to pro mě udělat, nebo ne."

Co jsem mohl dělat, bylo mě jí tak líto, za nic nemohla a tak měla zpackaný život. Přikývl jsem.

Objala mě okolo krku, zarazila se a nesměle se zeptala, "můžu ti dát pusu, nebude ti to vadit?"

Přitiskl jsem ji k sobě a začal jsem ji líbat. Zavřela oči a snažila se neuměle mě napodobovat.

Po chvilce  vstala, chytla mě za ruku a toužebně řekla "pojď" a táhla mě po schodech, že jsem snad na každém čtvrtém klopýtl.Zatáhla mě do svého pokojíku a zůstala bezradně stát.

Podívala se na mě svýma očima ve kterých jsem viděl touhu i rozpaky. Přitiskla se a zaprosila, "prosím tě Jiříčku, řekni mě co mám dělat, já," zajíkla se," já to nikdy nedělala."
Políbil jsem ji a začal jí rozepínat knoflíčky na její halence. Červená jako rak, nechala se ode mne svlékat, oči měla zavřené a zrychleně dýchala

.Když poslední kousek oblečení se sesunul k  nohám a ona se svým překrásným tělem stála přede mnou, vzal jsem ji do náručí a položil na lůžko.

Ležela, celá ztuhlá , nohy přitisknuté k sobě, kolem hlavy se jí rozprostřely vlasy a dole se  smály kučeravé chloupky jejího  pahorku.

Svlékl jsem se  a přitiskl jsem se k jejímu boku.

Tiše ze zeptala, ůco mám dělat dál?ů

"Nic, Sašenko, dělej pouze to co ucítíš. Ale rozmysli se, první milování bývá bolestivé."

"Vím,  ale já chci."

Políbil jsem ji na ústa a začal obvyklou cestu lásky od krku přes její krásné ňadra, líbal jsem jejich vrcholy, mazlil jsem se s nimi svou tváří, ale Saša zůstávala chladná a tichá, jedině její dech byl o něco rychlejší.

Kroužil jsem pomalu po bříšku, zcela opojen krásou  těla. Tváří jsem se mazlil s  chloupky a snažil jsem se rukou otevřít  sevřené nohy.

"Sašenko, to musíš nožky pootevřít, jinak to nejde."

Náhle nohy uvolnila a roztáhla je do široka. Začala prudce dýchat a její pánev se v křeči zdvíhala proti mně. Pravděpodobně myšlenka na své stisknuté nohy blokovala veškeré její pocity.

Saša, která poprvé ve svém životě zažila pocit ženy ve vyvrcholení, se pomalu uklidňovala a červeň na jejích tvářích mizela.

Já před jejím klínem klečel a obdivně hleděl na ten výtvor přírody.

Proč jí nemohla z tohoto kousek dát na  obličej, přemýšlel jsem trpce.

Začal jsem líbat kraj  stehýnek, zvedl nožku a líbal  až ke špičkám  prstíků, abych se potom vracel po druhé nožce zpět do  klína.

Saša prudce dýchala a zaťatýma rukama svírala prostěradlo.

Viděl jsem jak se  krásná lasturka třpytí rosou  panenství, zabořil jsem do té krásy  obličej a líbal, líbal, líbal.

Vůně  těla mě zcela pohltila, mazlil jsem se s každým kousíčkem  a jazykem dráždil  vrcholek lásky.

Saša se zmítala v pro ni nepoznané rozkoši, trhaně dýchala,  tiše sténala a pánví se tiskla k mému obličeji.

Rozvášněný,  jsem se přisunul a špičkou  přirození  krátkými přírazy dostával dovnitř.

Kupodivu to zatím šlo, Saša  tiše sténala a snažila se co nejvíce na mojí špičku nabodnout.

Ucítil jsem v cestě odpor, tak jsem ji chytil kolem  boků a prudce  se vřítil dovnitř.

Vydechla, zaúpěla a začala tiše sténat.

"Proboha ty jsi mě snad roztrhl napůl," vyrazila ze sebe a z očí se jí řinul vodopád slziček.

Slíbával jsem z jejích tváří slané potůčky a s údivem sledoval, jak Sašin obličej se urovnal, zněžněl.

Přitiskl jsem se k ní, stále hluboko ponořený a zašeptal, "neroztrhl, ale protrhl, Sašenko, už jsi žena."

"A to už jsi skončil?" podivila se a tiskla se pánví na mé přirození.

"Skoro," řekl jsem, "dál už bych ti zkazil život.ů

"Myslíš že bych mohla s tebou mít dítě?" otázala se a její modré tůňky mě upřeně pozorovaly.

"Asi tak nějak, později bys toho litovala.ů

"Ale já chci, chci vše, co mají ostatní ženy a neboj, pokud se dítě narodí, bude dítě mé a o tobě se nikdy nikde nezmíním. Tak na co čekáš, stydíš se že jsi si něco začal s ošklivou holkou?"

"To od tebe Sašenko není hezké," řekl jsem a začal pomalu v jejím těsné dírce klouzat.

Muselo ji to bolet, protože při každém přírazu sebou cukla.

Po chvíli ještě tiše sténala, ale její pánev se začala proti mně vzpínat. Zrychlil jsem a prodloužil jsem pohyb po celé hloubce jejího lůna. Cítil jsem jak se celá její jeskyňka svírá, Saša změnila sténání za  prudké vydechování, vypjala se do oblouku a začala  se  zmítat  v mém objetí.

Zaplavoval jsem mezi přírazy lůno a sténal blahem .

Pomalu jsme se uklidňovali, tiskli se k sobě, líbali, Saša vzala mojí ruku a tiskla na svá ňadra a chvílemi opět  tiše zasténala.

Hladil jsem ňadra, líbal ji a šeptal, ůSašenko, budeš toho litovat.ů

Prudce vykřikla, "nikdy, nikdy nezapomenu."

Umyli jsme se, Saša převlékla postel, oblékli jsme se, sešli dolů, Saša nám udělala kávu a zavolala Petrovi, prý prosím tě kde jste tak dlouho.

Pak na mě šibalsky mrkla.

S Petrem jsme se sebrali do jeho koutku, dodělali zakázku a Petr tiše řekl, ůděkuji ti."

Tak jsem mu řekl že nemá za co. Rozloučil jsem se, Lexík a Petr mě šli vyprovodit.
Uplynuly dva roky od tohoto okamžiku když jednou mě na odchodu z práce Petr podává obálku, prý to Lexík poslal k němu, že prý nemá na mě adresu.

Poděkoval jsem, zastrčil obálku do saka a šel domů. Nedočkavě jsem rozřízl obálku ze které vypadla fotografie a dopisní papír.

Saša psala, že se šťastně vdala, že má hodného manžela a že mají dcerušku. A že vzpomínka na nás dva nevyprchala a stále se jí objevuje před očima každý den.

Podíval jsem se na fotografii. Stála na ní Saša a kolem pasu objímala docela hezkého chlapíka s brejličkama.

Před nimi stála malá pěkná holčička a já v její tvářičce poznával moje rysy.

Komentáře

Přidat komentář

* Jméno:Email:
Text komentáře:
 
 Emailová adresa nebude zveřejněna. HTML kód není akceptován, odkazy nejsou aktivní!
 TIP: Reagujte na komentáře kliknutím na jejích pořadové číslo "př.[41]"
© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma