Navigace: Julius Robbertos > Povídky > Hájovna v hlubokém lese.

Hájovna v hlubokém lese.

Dostal jsem možnost, koupit od Lesů starší hájenku, utopenou v hlubokém lese.

Co mě však zaráželo, že o ni nikdo nejevil zájem a byla podezřele levná.

Tak jsem se s nimi domluvil a jel se podívat.

Zvenku byla zachovalá, romantická, dřevo bez červotoče, vše pěkně zdravé, takže stavebních úprav by bylo poměrně málo.

Procházel jsem se vnitřkem a ptám se toho jejich zástupce, kde je koupelna a záchod.

Ošil se a že záchod je venku a koupelna, ta chybí, kde není voda, není koupelna.

„To tady neměli studnu?“ podivil jsem se a on, "měli, ale  spadla.“

Pochopil jsem proč je to tak levné a tak mu říkám, „copak se nedá ta studna spravit?“

"Dá," odvětil, "ale jsou to výdaje navíc, tak jaksi není zájem."

„No bez vody je to zase dost drahé,“ namítl jsem a on, že mu povolili jít s cenou dolů.

„Na kolik?“ zeptal jsem se a on že co bych dal.

Tak jsem hodil cifru o dost dolů, ale s podmínkou, že dostanu povolení k vjezdu a povolení k opravě studny.

Horlivě přitakal a tak jsem přes  právníka nechal provést koupi a všechny náležitosti.

Prvně jsem najal studnaře, ať dají dohromady studnu. U rozvodného podniku jsem vyplakal opravu potrhané přípojky elektrického proudu a jak jsem měl proud a vodu, zatáhl jsem tam známého, architekta a začal s opravou.

Trvalo to více než rok, než jsem mohl říci, že hájenka je hotová.

 Na zahájení jsem pozval kamaráda Mirka, jeho novou kočku Alenu a navozil jídlo a pití.

V pátek odpoledne jsem je naložil, odvezl na hájovnu, ubytoval v horním pokojíku a venku nažhavil gril. Bylo krásně, teplounko, seděli jsme před hájovnou, jedli, kecali, popíjeli a Mirek vykládal o svém dobrodružství ze služební cesty do Afriky.

Jak jsme byli tak ve vykládání, donesl jsem ze svých zásob láhev slivovice od strýce z Moravy.

Alena neměla v lásce tvrdý alkohol, já se mírnil, protože znám zrádnost tekutých švestek, ale Mirek, nezkušený se nám totálně zkároval, že jsem ho musel nahoru vytáhnout na zádech.

Sešli jsme s Alenou dolů, seděli venku, pomalu popíjeli vínko,  po chvíli si přisedla vede mě, objala mě okolo ramen a tázala se, „můžu?“

„Proč ne,“ usmál jsem se a vzal ji také okolo ramen.

„Tak jsem se na to tady těšila,“ smutně řekla, „a teď jsem sama. Kdy se z toho probere?“

„Slivovice je potvora,“ povídám, „když to půjde dobře, tak zítra dopoledne, ale toho kocoura v hlavě mu nezávidím.“

„Taky jsi mu nemusel tu slivovici dávat pít,“ začala vyčítavě.

„Nezlob se, ale netušil jsem že se do ní tak pustí,“ řekl jsem rozpačitě.

Najednou se ke mně přitiskla a že když jsem ho dokázal ožrat, tak se musím o ni postarat.

„No dobrá,“ koktal jsem, „copak se o tebe nestarám?“

  „Nerozumíš mě, nebo to hraješ,“ začala přísně, „budeš se o mě starat celou noc.“

„Aleno,“ spustil jsem udiveně, „copak to můžu udělat nejlepšímu kamarádovi.“

„Ožrat jsi ho mohl,“ začala znovu, „nebo pro tebe nejsem dobrá, pán má rád něco lepšího?“

„Promiň Aleno, ale z tebe taky mluví alkohol, nic takové jsem přece neřekl,“ ohradil jsem se.

Objala mě, přisála se na  ústa a nepřestala, dokud jsem ji neobjal a nezačal líbat.

Po chvíli, celá zadýchaná navrhla, „nesbalíme to tady venku, už je tma.“

Tak jsme to venku uklidili, já šel pozavírat a než jsem přišel do ložnice, byla  holka pod dekou a poháněla mě, ať dělám a zhasnu.

Svlékl jsem se, strhla mě na postel, vzrušeně dýchala, tlačila se ňadry a prosila, „pojď, já už to nevydržím.“

Který muž by odolal, položil jsem ji na záda, vklouzl mezi nohy a přisál se rty ke  kamarádovi.

Zasténala, prohnula se tělem do oblouku a prosila, „pojď, prosím tě pojď, kde jsi.“

Celý vzrušený jsem vklouzl do horké dírky a začal dorážet jak jen to šlo.

Alena pode mnou sténala, vzpínala se proti mně až s výkřikem se začala zmítat a její dírka byla sevřená vzrušením.

Cítil jsem svůj konec a tak jsem se pakoval ven.

Jakmile to ucítila, objala mě, nohama  vehnala zpátky a že ne že mě nepustí, že musím až do konce.

„Aleno neblbni,“ prosil jsem ji, ale přisála se  polibkem a  klínem dorážela na můj kolík.

Než jsem se vzpamatoval, stříkal proud  mužství do dírky, Alena sténala blahem a já zemdlený se svalil vedle ní.

„Aleno, ty nejsi normální,“ začal jsem, „co na to řekne Mirek?“

„Nic,“ odvětila, „co neví, mu nevadí a potom je to jedno, jestli je to od něho, nebo od tebe.“

„Máš ho vůbec ráda?“ zeptal jsem se a ona zamyšleně, že neví, možná.

Zmizela v koupelně a po chvíli se  přitulila, prý jak to bude teďka.

„Ty toho nemáš dost?“ podivil jsem se.

„Ne, nemám, musím si tě užít,“ řekla.

Kruci, proč já vytáhl tu slivovici, pomyslel jsem si.

Alena tak dlouho dráždila a pokoušela moje veličenstvo, že už zase stálo v pozoru.

Já ti dám milování, pomyslel jsem si a začal jsem ji pěkně od obličeje líbat, hladit, klesl na ňadra, věnoval se vzrušeným bradavkám, až Alena vybuchla vášní a drtila rukama moji hlavu.

Převalila se nade mne a hbitě si ho zasunula  do mokré dírky.

Hlasitě vzdychajíc, skákala, chvílemi se zakloněnou hlavou sténala, až posléze již unavená padla na moji hruď.

„Prosím, teď ty,“ žadonila.

Vyjel jsem ven, převrátil ji do kleku a vrátil veličenstvo do vlhka rozvášněné dírky.

Tvrdě jsem zaútočil, rukama mačkal ztuhlé ňadra a Alena, hlavu v polštáři doslova vyřvávala rozkoší.

Zrychlil jsem na maximum co jsem dokázal a cítil jak je opět na vrcholu svého vzrušení.

Doslova v extázi jsem se vysypal do  lůna, sténal a stále dovnitř přirážel.

Po chvíli celí znavení jsme se zřítili vedle sebe, lapali po dechu a Alena, spokojená s mým výkonem, zasypávala mě polibky.

Cítil jsem jak se uklidňuje a než jsem se nadál začala oddychovat v mém náručí.

Opatrně jsem se vymanil z jejího stisku, zakryl ji a odplížil se do koupelny. Osprchoval jsem se a lehl si v obýváku na gauč. Co kdyby ta slivovice vyprchala  dříve.

Ráno jsem vstal, připravil něco malého k snídani a posadil se venku.

Pomalu jsem popíjel kávu a říkal si, že Alena je opravdu sexy holka, ale já bych to „y“ ze slova vymazal.

Okolo deváté se vyhrabala Alena a syčela na mě že jsem jí utekl a až o desáté se vynořil Mirek, kruhy pod očima a ještě stále v zajetí švestkové opice.

„Prosím tě, nemáš nějaký prášek, mě se rozpadne hlava,“ zanaříkal a blbě čučel do hrnku s čajem.

Donesl jsem mu prášek, hodil ho do sebe, zapil a zeptal se Aleny, kde spala, že nahoře nebyla.

„Dole,“ odpověděla, „přece v tom stavu v jakým jsi byl nebudu s tebou spát.“

Díval se na Alenu, pak na mě, tak jsem mu řekl, „na mě nekoukej, já spal v obýváku.“

„Já věděl, že jsi dobrý kamarád,“ vzdychnul si a Alena se šklíbila.

Do oběda byl už celkem v pořádku, odpoledne se šli projít po lese, tak jsem uklidil a připravil večeři. No a navečer jsme si zase sedli venku, Mirek byl zapřisáhlý abstinent a já s Alenou jsme pocucávali víno. Pak jsme zalezli dovnitř a já na lůžku slyšel shora Aleniny výkřiky a sténání.

Holt doháněli co včera Míra zmeškal.

Odfoukl jsem si  a pomyslel že  Míra musí mít parohy alespoň jako dvanácterák. Zachumlal jsem se do polštáře a usnul.

 Přišla neděle, po obědě jsme to zabalili a jelo se domů.

Jak jsme se loučili, Alena mě děkovala, že to byl kouzelný víkend.

Když jsem si to doma v duchu promítal, řekl jsem si, že jsem opravdový blbec a že je na čase se poohlédnout po nějaké kočce na randění.

Jenže lehce se plánuje, hůř se shání.

To co se mě líbilo, bylo zadané, to co bylo volné se zase nelíbilo mě a tak jsem stále jako vlk samotář trávil dovolenou na svojí hájovně.

Občas se objevil Mirek, už bez Aleny, ta zase byla někde v cizině a tak jsme spolu seděli, popíjeli a kecali.

Uplynulo několik roků a jednou když jsem seděl před hájovnou, přijelo auto od Lesní správy, vylezl místní hajný s nějakou mladou kočkou a hned na mě že je to lesní inženýrka Marie Poláchová a že bude vyměřovat prodloužení cesty, protože se na podzim bude provádět někde dál těžba.

Sedli jsme si venku ke stolu, chvíli jsme se bavili a pak hajný se zeptal jestli budu na hájovně jako vždycky do konce měsíce.

„Jistě,“ řekl jsem, „snad nebudu zavazet.“

„To ne,“ řekl rozpačitě, „ale vedení mě dalo za úkol, poprosit vás, zda by tady slečna nemohla u vás bydlet, nemuseli by pro ni rezervovat auto.“

„No což o to, nahoře je pokoj volný, ale to se slečna nebojí, sama, na samotě s vlkem samotářem?“

Zasmála se a prý vlk žere jenom Karkulky, že ona je Marie.

„Tak dobrá, svolil jsem, pojďte, já vás tam zavedu.“

Hajný vzal z auta její věci a já ji zavedl po schodech do podkrovního pokojíku.

„Máte to tu pěkné,“ podivila se.

„No, navrhoval to můj známý, architekt. Jo a tady vedle máte svoji koupelnu,“ chlubil jsem se.

Rozloučili jsme se s hajným, odfrčel a slečna na hájovně si šla urovnat věci.

Usadil jsem se zase venku za stůl, otevřel láhev piva a dumal co dál. Holka to byla pěkná, ale určitě má nějakého kluka. Rozhrábla to, sotva přišla dolů.

Prý ji říkají Máňo a jak říkají mě.

„Já jsem Bohouš, jako ten bernardýn z filmu s Menšíkem.“

Zasmála se, že na bernardýna moc nevypadám.

„Pokud můžu prosit,“ začala, „budeme si tykat. To vykání je takové neosobní.“

„Ale rád,“ povídám, „ale musíme to zapít,“ a utíkal jsem pro zbytek slivovice, co nevychlastal Mirek.

Když jsem nalil do skleniček a vůně švestek se rozlila kolem, Máňa nasála a prý „ty máš slivovici? Koupenou?“

„Kdepak,“ chlubil jsem se, „ta je od strýce z Moravy.“

„Mám tetu   kousek od Vizovic,“ řekla.

„Tak to bydlí ve švestkovém ráji,“ zasmál jsem se, přiťukli jsme si, ochutnala a konstatovala, „ta píše. Ale poslouchej Bohoušku, jedna chybička se vloudila, když tykání tak taky,“ … a našpulila na mě rty.

Tak jsem políbil opatrně její rty, zasmála se že jsem jaksi opatrný a seděli jsme až do večera a bavili se.

Pak jsem za Mániny asistence nachystal večeři a po jídle seděla se mnou v obýváku u televize a kecání pokračovalo.

Pořád mě vnucovala peníze za jídlo a ubytování, až jsem už byl zlý.

Tak konečně kolem toho ztichla a kolem desáté jsme se rozloučili a šli spát. Ležel jsem na lůžku a před očima měl Máninu štíhlou postavu, prostě se mě ta holka moc líbila.

A v hlavě jsem měl stále to Líčil na lišku, chytil Maryšku. Jo nebylo by to špatné.

Ráno další den jsem se vyhrabal z postele, zkulturnil se a když jsem vešel do kuchyně, Máňa už měla nachystanou snídani a prý, „nezlobíš se že ti tady hospodařím, já nejsem zvyklá, aby mě někdo obskakoval.“

Zasmál jsem se, že se nic neděje, najedli jsme se a Máňa se sebrala a šla do lesa cosi vyměřovat.

Vrátila se okolo druhé hodiny s kabelou plnou hříbků a jestli mám vajíčka.

„Jistě,“ řekl jsem, „celý plato.“

„Tak fajn udělám praženici,“ řekla a šla se převléci.

No udělala parádní praženici, takovou jsem od mládí nejedl a zbytek hříbků rozkrájela  na sušení. Navečer jsme se zase zašili na televizi, Máňa se doslova zavrtala vedle mne a tak jsem začal sondovat, jestli má nějakého kluka.

„To se musí?“ Šibalsky se zeptala.

„A co ty?“ sondovala, „máš holku?“

„Leda tak na papíru,“ odvětil jsem suše.

Když jsem viděl jak na mě potutelně pokukuje, osmělil jsem se a zeptal se jí, jestli bych třeba já nestál za hřích.

„Ty,“ vyprskla „a hned hřích?“

„No tak jsem to nemyslel,“ omlouval jsem se rozpačitě, „já jenom jestli bych se ti líbil.“

„A ty si myslíš, že bych tady zůstala, kdyby ses mě nelíbil?“ opět provokovala.

Přitiskl jsem ji k sobě a začal líbat její obličej. Chvíli to se zavřenýma očima snášela, pak ovinula ruce okolo mého krku a přisála se na rty.

„Už jsem si myslela, že jsi dřevo z lesa,“ hlesla mezi polibky, „trvalo ti to.“

Táhlo na desátou hodinu a Máňa neochotně, že už půjde nahoru.

„Nechoď,“ žadonil jsem.

„To tady chceš sedět až do rána?“ namítla.

Přisedla zpátky ke mně, přitiskla se a zašeptala, „Bohoušku, že tady má někdo chutě.“

„A ty?“ zeptal jsem se a ona že o tom žádná slušná dívka nemluví.

„Mám ti pomoct s kufrem dolů?“ zeptal jsem se věcně a ona že to má čas až zítra.

Vypnuli jsme televizi, pozhasínali a se smíchem se vřítili do ložnice.

„Jů ty tady máš fracouzáka,“ obdivovala moje lůžko. „To tady svádíš holky?“

„Zatím jenom jednu,“ zasmál jsem se.

Položila se na lůžko, přitáhla mě k sobě a prý „líbej mě jako poprvé, bylo to tak hezké.“

Pokrýval jsem obličej polibky a moje ruka sjela dolů na ňadra.

Přitiskla ji rukama  a vzdychla.

„Nechceš zhasnout a shodit oblečení,“ zeptal jsem se rozechvěle.

„Asi máš pravdu,“ zašeptala, „zhasni.“

Shodili jsme ze sebe oblečení a hladově se k době tiskli.

„Vidíš,“ zasmál jsem se „a potom že vlk samotář, žere jenom Karkulky.“

„Jenom abych nesežrala tebe,“ varovala, převrátila mě na záda a přisála se na  ústa.

Hladil jsem ji záda, sjel nad zadeček a jemně masíroval.

Přestala s líbáním a zašeptala, „jejda to je příjemné, pokračuj  ještě chvíli,“ a znovu se přisála na moje ústa.

Jak jsem ji tak hladil, zajel jsem prstem mezi půlky až ke skulince a zalechtal ji.

Vyšponovala zadeček a prý „tady má někdo chutě.“

Její ruka sjela do mého klína a začala  hladit tvrdolína.

Nechal jsem hlazení zad, zajel ji rukou do klína a začal hladit lasturku, celou zduřenou očekávanou rozkoší.

Mé rty začaly  líbat ňadra, mazlit se s bradavkami a Máňa se zakloněnou hlavou zhluboka vydechovala.

Našel jsem vrcholek  kamaráda a krouživým pohybem jsem ho masíroval.

Útok vedený ze dvou stran se neminul účinkem,  sevřela rukou můj klenot, jako by ho chtěla vytrhnout a s úpěním se šponovala ke stropu.

Jakmile vzrušení trochu polevilo, překulila se nade mě, přitiskla se a žadonila, „pokračuj, nenechej mě čekat.“

Tak jsem nelenil a vtlačil se do měkounké, hebounké a vlhké dírky.

Vydechla blahem a jak jsem začal na dírku rychle útočit, vzrušeně dýchala, pak zaúpěla, posadila a se zakloněnou hlavou začala  dorážet.

Skulinka se křečovitě svírala, bylo tam stále vlhčeji a já klouzal v překrásném sevření.

Vše jednou končí a když jsem cítil že už budu hotový, rychle jsem vystartoval z dírky ven.

Dostala to holka celé na zadeček až leknutím vyjekla.

Svalila se udýchaná, přisála se na  ústa, lechtala  jazykem a lasturkou pokoušela klesající veličenstvo.

„Teda tys mě dal,“ zasmála se, „já myslela že mě někdo pokropil hadicí.“

„Taky že pokropil,“ namítl jsem.

Máňa se přitulila a že už nahoru nepůjde spát, za žádnou cenu, že chce spát přitulená ke mně.

„Tak se jdi osprchovat, ať nejsi polepená,“ nařídil jsem ji.

Vrátila se zrůžovělá, vonící ze sprchy, přitulila se a prý, „co vlk samotář, nažral se?“

„Myslím že má plné bříško a teď půjde spát,“ škádlil jsem ji a ona že půjde spát s ním.

Natáhl jsem na nás deku a spali jsme jako dvě nemluvňata.

Do konce měsíce zbývalo ještě dvanáct dnů a že jsme se večer co večer nemodlili, nemusím zdůrazňovat, ale opakovat to co se dělo po zbytek dnů nebudu, to si domyslíte.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

* Jméno:Email:
Text komentáře:
 
 Emailová adresa nebude zveřejněna. HTML kód není akceptován, odkazy nejsou aktivní!
 TIP: Reagujte na komentáře kliknutím na jejích pořadové číslo "př.[41]"
© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma