Navigace: Julius Robbertos > Povídky > Dobrý večer přeje Kazišuk.

Dobrý večer přeje Kazišuk.

(Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Kazišuk a patřím do čeledi strašidel domácích. Nevěříte? Jen si vzpomeňte, jste v nejlepším, milujete se a někdo zaklepe nebo zazvoní, dítko zakňourá. Tvrdíte že je to náhoda? OMYL, vážení to jsem spískal já, strašidýlko KAZIŠUK.

Pojďte nyní se mnou do jednoho nejmenovaného městečka a pokochejte se krásou strašení. Tak kde se zastavíme. No, třeba tady, Vojáskovi, jsou mladí, bezdětní, tam to bude zábava.) 

Seděli v kuchyni u stolu, on si četl jako správný mužský noviny a ona se znuděně šťourala v jídle.

(Tak čím začneme, řekl jsem si a pohladil ji nožku pěkně od kolínka až do rozkroku).

„Ty máš ale dneska chutě,“ zašveholila a vrhla na něj významný pohled.

Nechápavě položil noviny, „jaképak chutě?“

„Však ty víš miláčku,“ vzdychla si roztouženě a pohladila mu ruku.

Pochopil. „Tady, nebo v ložnici?“ zeptal se.

„Raději v ložnici, tam je víc místa,“ rozhodla a vstala od stolu.

Přesunuli se do ložnice, odstrojili a přitiskli se k sobě.

Po dlouhém líbání přesunul svojí pozornost na oblé kopečky mladých ňader.

Pokrýval je polibky, dráždil vztyčené vrcholky až se vypjala do oblouku a vzrušením sténala.

Ruka se mu zabořila do roztoužené buchtičky.

Projížděl vlhký járek, dráždil ústí mokré jeskyňky a posléze krouživým pohybem dráždil beztak už rozdrážděný poštěváček.

Vzepjala se, vykřikla a strhla ho nad sebe.

Zabořil se hluboko do mokrého sametového lůna a začal tvrdě dorážet.

(Nastal můj čas. Vylítl jsem na chodbu a třikrát dlouze zazvonil.)

 Zastavil se v rozjetém pohybu. „Kterej blbec zvoní,“ zasténal.

„Kašli na zvonek, dělej miláčku,“ vzdychla roztouženě.

Znovu se rozjel, sténala rozkoší a nohama ho kopala do zadku.

(Tak to ne milánkové, Kazišuka se nezbavíte.A štípl jsem ji pořádně do vyšpulené zadnice.)

Vyjekla bolestí, sevřela ho leknutím nohama a s uslzenýma očima se zeptala, „co to děláš, to bolí?“

„No co dělám, jako normálně?“ podivil se.

„Prosím tě dodělej to, mám po náladě,“ vzdychla si rozladěně.

 (Nebylo to ještě ono, ale přece je to dobré, uznáte.)

S funěním dokončil manželskou povinnost a svalil se vedle ní, „co to do tebe vjelo, to jsem dneska dělal špatně?“

„Ale ne, ovšem štípat do prciny jsi mě nemusel, bude tam modrák jako hrom.“

Štípat? Jak jsem tě mohl štípat, když jsem tě držel v náručí?“ podivil se.

„Tak kdo to byl?“ zeptala se plačtivě, „kromě tebe tady nikdo nebyl.“

„Asi nervy, to se stává,“ řekl nejistě. 

 

(No, podíváme se někam jinam, kde mají dítko, bývá to zábavnější. Co třeba Randovi, mají čtyřletou holčičku. Letíme se podívat.)

Manželé Randovi byli právě v nejlepším. Držel ji v náručí a hbitě pěkně odzadu projížděl sametovou skulinkou.

Roztouženě vzdychala a vzrušením se celá třásla, „rychleji miláčku, dělej, už budu, počkej na mě,“ vyrážela mezi sténáním.

(Já ti dám, že už budeš. Postavil jsem se vedle dětské postýlky a zaplakal dětským hláskem.)

Zastavili se a oddechovali.

Vymanila se z jeho náruče, vstala a šla k postýlce.

Upravila přikrývku a vrátila se na postel, „asi se jí něco zdálo,“ zašeptala a přitulila se.

Přehodil ji nohu přes svojí a vklouzl zpět do vlhka rozvášněné dírky.

Opět se stupňovalo vzrušení, opět sténala blahem. Zaklonila hlavu, zrudlá vzrušením a se sténáním sevřela dírku.

(To je nejlepší doba, řekl jsem si a silně se rozplakal. Malá se vzbudila a přidala ke mně.)

Ztuhli leknutím, rychle se vymanila z náruče a pospíchala k postýlce.

Sedl si na postel a smutně hleděl na svého útočníka, který leknutím ztratil glanc a pomalu splaskával, „do prdele je po všem,“ zalkal rozčileně. 

(Tak do třetice ještě něco hezčího, co říkáte? Třeba Součkovi, mají sedmiletého synka..) 

Manželé Součkovi byli právě v plné práci.

Klečela, hlavu zabořenou do polštáře.

Zezadu  byl zavěšený manžílek a přirážel až to mlaskalo.

Sténala rozkoší, vystrkovala zadeček výše, aby mohl do ní pronikat co nejhlouběji.

Cítila jak se po těle rozlévá slastný pocit a toužebně očekávala každou chvíli své vyvrcholení.

(Nelením a vzbudím malého Jiříka pocitem žízně a honem zavřu přívod vody.)

Procitl, promnul si očička a šoural se do kuchyně napít se vody.

Vzal si sklenici a otočil kohoutkem.

Nic, voda neteče.

Se sklenicí v ruce se šoural k rodičům do ložnice.

Otevřel dveře, „mami, mám žízeň a neteče…,“ zarazil se pozoroval rodiče v jejich rejdění.

„Co to děláte?“ zeptal se nechápavě.

Odskočili od sebe, honem se zabalila do deky a sykla na mužíčka, „ přikryj se dole, nemravo!“

„To nic, Jiříčku, to mě jenom tatínek ukazoval co dělá v práci.

Co jsi říkal že neteče?“

Jiříček, který ještě stále stál s otevřenou pusou zakoktal, „voda neteče, mám žízeň.“

„Tak si nalej mlíčka, je dole v ledničce, já hned přijdu za tebou,“ zachraňovala situaci.

Rychle se oblékla a spěchala za synkem.

Manžílek si natáhl na sebe pyžamo a povzdech si, „je to v háji, dneska mě už  po tom všem nevstane.“

 

Komentáře

Přidat komentář

* Jméno:Email:
Text komentáře:
 
 Emailová adresa nebude zveřejněna. HTML kód není akceptován, odkazy nejsou aktivní!
 TIP: Reagujte na komentáře kliknutím na jejích pořadové číslo "př.[41]"
© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma