Zájezd.

Venku se mračilo, déšť na spadnutí a hospůdka uprostřed dědiny zela téměř prázdnotou.

Až na skupinu stálých hostí v rohu výčepu.

Hostinský Šmalda  seděl za výčepem, dělal že čistí sklenice a bedlivě sledoval, jestli všichni mají nalito.

V čele stolu jako vždy seděl hranatý, prošedivělý Honza Kaláb.

První kapky zabubnovaly  na okna, když se otevřely dveře výčepu a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý chlápek, na spáncích mu už prosvítalo stříbro a v ruce nesl objemný džbán.

Otřepal z hlavy kapky deště, pozdravil a zrakem přelétl osazenstvo.

Zarazil se a upřeně koukal na Honzu Kalába.

Honza ucítil pohled, pootočil se a udiveně vydechl, „Luki, proboha kde se tady bereš?“

Ten se zasmál, „teda já zase nečekal že tady nachytám Žanka Kalába.“

„Hele, postav si někam do kouta tu putovní cisternu a pojď si sednout k nám ke stolu,“ dirigoval Honza a od sousedního stolu přitáhl židli.

Lukáš si přisedl, chtěl se omluvit, že ruší společnost, když už před ním přistálo natočené pivo s krásnou vysokou čepicí.

Opatrně odfoukl kousek pěny a napil se.

Pokýval hlavou, „jo, tak tomu já říkám pivo. A kde se tady beru. Já jsem tady od dneška místní. Když máma umřela, tak jsem si říkal, že bude stačit když se domů vypravím jednou za měsíc. Nevyšlo to, chalupa, jak se v ní nebydlí by spadla. Tak jsem s tím potulným životem sekl, no a jsem tady. Dostal jsem místo v lomu na dempru.“

„Na čem?“ nechápal Honza.

„No, to je taková velká a vysoká kára, na který se vozí šutr do drtiče, jak mě bylo vysvětleno.“

„Tak vážení, další lomař, co nás bude oblbovat odbornejma kecama,“ povzdech si Honza.

„Neboj, já toho moc nevím, vždyť jsem tu mašinu viděl jen jak projela kolem,“ zasmál se Lukáš.

„Tak jo,“ rozhodl nejmenovaný vůdce stolu, „scházíme se tady vždy ve stejnou dobu v pátek, chceš se připojit?“

„No, pokud vám to nebude vadit, tak proč ne,“ Lukáš si usrkl piva.

„Ale hošánku, to znamená že budeš dávat zápisný,“ šklíbil se Honza.

„Proč ne, co pijete?“

„Kdepak pití, zaplatíš něčí jiným. Tady vždy jeden z nás vykládá něco ze života, nějaký příběh, samozřejmě erotický, jsme chlapi.“

„To jako já? Teď? Bez přípravy? To jsi mě teda doběhl,“ vzdychl si Lukáš a napil se.

Hostinský Šmalda, aniž by se ptal, roznesl čtvrtky s rumem.

Lukáš si přiťuknul, napil se a zamyslel.

 

„Víte, já dělal léta u jedné špeditérské firmy. Tiráka, jak se nám říká.

 Když jsem měl jednou vůz v dílně a poflakoval jsem se kolem, odchytil mě šéf a prý co budu přes víkend dělat.

Tak jsem mu vysvětlil, že nemám nic v plánu, možná se stavím doma na chalupě.

A on, že jedou  v pátek na zájezd do Drážďan, prý jestli nechci jet také, vzadu že je ještě volné místo.

 Pro upřesnění odehrávalo se to za časů vlády potrefeného Husáka.

 

No proč ne. Zjistil jsem kdo jede z chlapů, dozvěděl jsem se že dozadu je zápisný, falša HULULI, neboli HUsákův LUxusní LIkér, přeložím – tak se říkalo rumu.

Autobus byl v pátek okolo desáté přistavený i s vlekem, tak jsme se nasoukali dovnitř a taková vycmrdlá blondýnka, dělala sekretářku nevím komu, spustila, že nás jako vítá na zájezdě, že nocleh bude Pirně v kempu ve stanech jako obvykle.

A že na zájezdě jsou dva noví, nějaká slečna Zdena, to další jsem přeslechl a moje maličkost. Prý budeme v jednom stanu, má dvě ložnice.

Tak to kdybych věděl, tak jsem se na celý zájezd vykašlal.

Když jsme se kodrcali k Hřensku přibatolila se k nám dozadu taková zrzavá, pihovatá holka, rozplácla se vedle mě a že je ta moje spolubydlící.

 Huba ji jela jako šlejfírna, tak ji jeden z chlapů podal flašku, ať si s námi jako cvakne. Začichala a prohlásila že alkohol nepije, prý to má špatný vliv na její nohy.

Tak se ze slušnosti ptám, jestli ji opuchnou, nebo co.

A ona prý ani ne, ale když se napije alkoholu, tak se ji roztahují.

 A dala si z flašky takovýho loka, až se nám zatajil dech. Odfoukla si, vrátila flašku zpola prázdnou a odkulila se dopředu k  úřednické sebrance.

Můj soused se smutně díval na flašku a povzdechl si, že jestli nás  Zrzka navštíví vícekrát, tak budeme muset dokoupit pitivo.

Přijeli jsme k německé celnici a ejhle, odbavoval nás známý celník, já jezdil přes Hřensko často.

Začal tu úřednickou bandu vpředu pořádně lustrovat, až mě uviděl, všeho nechal a valil se za mnou. Prý kde jsem nechal auťák.

No, proč bych se nemohl někdy povozit.

Tak nechal lustrování, vrátil nám doklady a šumělo se k Pirně.

K večeru jsme přijeli ke kempu. Byl prázdný, zamčený, nikde dušička.

 Po dlouhé chvíli se přibatolil takový starý děda.

 Ta naše vedoucí se mu snažila vysvětlit lámanou školskou němčinou, že tady máme zamluvený nocleh.

 Děda ji nerozuměl, tak jsem se do toho vložil a řekl mu německy o co jde.

Pochopil, otevřel a my jsme se vecpali s autobusem dovnitř.

Nastalo rozebírání stanů, hledání nejlepšího místa, já stál opodál a čekal co na mě zbude. Objevila se ta zrzka, vlekla pytel se stanem a že ji mám pomoct se stavěním.

Pomoct, já takovou potvoru nikdy nestavěl.

Prý to nevadí, že to stavěla kolikrát.

Tak jsme to monstrum postavili, hergot jak tomu říkali?

Nějak Florida, nebo Bahama?

Už mě to vypadlo z hlavy.

Uprostřed byla předsíňka a na obou bocích docela velké ložnice. Pak ještě odněkud dotáhla spacáky, skládací stolek a dvě křesílka. Holt uměla v tom chodit.

Objevili se chlapi a prý když umím německy, tak ať se jdu zeptat, jestli někde teče pivo.

Děda mě poradil, že máme jít na konec kempu, jsou tam malá dvířka v plotě a asi sto metrů dál je výletní hospoda.

Zrzka něco lovila v baťohu a tak jsme se vypařili a zamířili na pivčo.“

 

Přerušil vyprávění, dopil pivo a hostinský rychle posbíral prázdné sklenice a šel roztočit nové.

Honza se zeptal, „ ty Lukine, když jezdils po světě, to ti stačila němčina?“

„To ne, dělal jsem hlavně Francii a Španělsko, takže se obstojně domluvím ještě francouzsky, španělsky a anglicky.“

 

Na stole přistály plné džbánky, Lukáš ze zamyslel a pokračoval:

„Opravdu asi po sto krocích se objevila taková bouda, za ní šumělo Labe a před ní pár stolků a židlí.

Vpálili jsme dovnitř, usadili se, bylo tam skoro prázdno, jenom v koutě seděl nějaký pár. Objednal jsem pivo, hostinský ho donesl jak je u nich zvykem v třetinkách.

Do nás to vlítlo myslím prvním lokem.

 Uviděl to a zeptal se: „Fy cesi?“

Tak jsem mu vysvětlil o co jde a už nám pivo nosil v půllitrech.

Ti dva domorodci se po nás škaredě podívali, zaplatili a zmizeli.

Objednali jsme si potom šnaps a že si má připít s námi.

Hostinský donesl maličké štamprdličky, přiťuknul si s námi a pronesl přípitek: „At šije Dupcek.“

Chudák, nevěděl že je Dubček už na politickým hnojišti.

No, udělali jsme mu tam docela slušnou útratu, vrátili se do kempu.

 Zrzka seděla na stoličce a požírala chleba s řízkem.

Prý kam jsme se ztratili.

Přece na pivo, jsem ji vysvětlil.

A ona že je to zrada, šla by s námi.

 To by dopadlo, rejpnul jsem si, pivo je alkohol, co by  dělaly potom nohy.

Zašklebila se a jestli nechci řízek.

Já byl najezený protože hostinský nám uvařil ty jejich fajnové buřty.

Zalezli jsme potom každý do své ložnice, kemp pomalu utichal, bylo slyšet jenom řeku a myslím že venku šmejdil ježek a sháněl co tam kdo odhodil.

Po hodné chvíli se ozvalo zaškrábání na plachtu a prý jestli už spím.

No už jsem nespal, tak se ptám co se děje.

Někdo chodí kolem stanu a funí.

To je ježek, můžeš klidně spát.

Chvíli byla zticha a potom meditovala, co když ježek vleze dovnitř.

Tak tě opíchá, schválně jsem ji dráždil.

Rozepnula zip, vklouzla dovnitř, jenom v kalhotkách a nějakým triku.

Prý radši se nechá opíchat od chlapa než od ježka.

 Než jsem se nadál, byla napasovaná vedle mě ve spacáku.

Prý jestli to nevadí.

Škrábala mě na prsou těma svýma žužlákama, nohou pokoušela bejčidlo, tak jsem si ji rozbalil, mazlil se s  prsy, teda měla je pánové parádní, asi tak trojky a žužlíky měla natrčený že jsem neodolal a hrál si na kojence.

Líbilo se jí to, nohou mě stále víc pokoušela a když zjistila že jsem už dost nažhavený, odstrčila mě hlavu, rychle stáhla kalhotky a vyprostila mýho kluka z vězení.

Převalila si mě na záda a než jsem se vzpamatoval tak se na něj pasovala parádně mokrou dírkou.

Jo,jo, ta vám ji měla těsnou a mokrou, co mám povídat.

Nevím, ale musela dělat nějakou jezdeckou školu, jak jí to šlo.

Měsíc prosvítal přes plachtovinu, ona zvrácenou hlavu, vypasovaný prsa a funěla jak stará lokomotiva.

Najednou se dírka stáhla, funění se změnilo na zakvičení a už ležela na mě, tiše sténala, vzdychala a prý to mám dodělat do konce, že bere prášky.

Tak jsem toho svýho lumpa rozhoupal a protahoval dírku ještě dost dlouho, byla mokrá jako voda v lavóru.

 Nakonec to přišlo i na mě, tak jsem pořádně vykropil kapličku, když po tom toužila.

Položil jsem ji na bok, pracanta nechal v mokru, ať se stará sám o sebe a věnoval se líbání.

Po chvíli vzdychla, že  ježek by ji tak krásně neopíchal.

Pak jsme přituleni k sobě chrápali až do rána.

V sobotu ráno jsme zkulturnili sebe i zaneřáděný spacák.

Na chvíli zmizela a pak se objevila se dvěma šálky kávy. Prý ví, kam má jít.

Zeptala se jak mě říkají a ona že je Zdenka. Tak jsem se pochlubil, že jsem Lukáš.

No a jelo se do Drážďan.

Panstvo to vzalo po obchodech a my chlapi po knajpách. A Zdenka šla s námi, nedala se odbýt.

Já se s ní držel zkrátka, ale chlapi k večeru měli v hlavách permoníky.

Za mohutného řevu, prý to byl zpěv, se nahrnuli do autobusu a řádili, než jsme dojeli do kempu.

Tentokrát netoužili po hospůdce, byli rádi že je jejich polovičky dostrkaly do stanu.

Za chvíli se rej okolo stanů utišil, my zalezli také a Zdenka se hned nastěhovala ke mně, roztáhla můj spacák, že byl jako deka, potom přivlekla svůj, roztáhla, prý na přikrytí.

Zalehli jsme a ona hned jako ještěrka byla svlečená, válela se po spacáku a vystrkovala na mě svoje vnady.

No co jsem měl dělat?

 Pila alkohol?

Pila, tak jak říkala, hned ji šly nohy od sebe.

Shodil jsem slipy a můj opičák se stavěl do pozoru.

Tak jsem si pohrál s prsama, dráždil žužlíky tak dlouho než vypěnila tichý řevem.

Moc to nevadilo, protože unavení chlapi dělali takový rambajs chrápáním, jako stádo mamutů.

Sklouzl jsem dolů přes hladkou, vyholenou buchtičku a zabořil se do ní.

Našel jsem zduřelého frajtříka a tak dlouho ho pokoušel, že Zdenda málem dělala stoj na hlavě.

A pak jsem dal klukovi pokouřit, vpálil jsem do dírky a vychutnával tu mokrou cukající se jeskyňku.

Dorážel jsem tak rychle že moje ženská podložka doslova explodovala.

No, já měl toho taky dost a tak jsem ji tam našplíchal pořádnou dávku, jenom hekla.

Leželi jsme vedle sebe, stíral jsem ji z očí slzy a snažil ji uklidnit.

Kolem nás se nesl chorál mamutího orchestru a jak se bojovník vzpamatoval, tak jsme pokračovali tak dlouho, až jsme usnuli.

Ráno, se ke mně přitiskla s polibkem a prý takovou krásnou noc ještě nezažila.

 Je prý škoda, že ten zájezd netrvá déle.

Potom začalo balení. Trvalo to celé dopoledne, protože chlapi po včerejší opici ještě nebyli schopni pochopit co se po nich chce.

Paničky po autobusu schovávaly nakoupené věci kde se dalo, my se odstěhovali na svá místa vzadu. Chlapi vzali Zdenu na milost a směla sedět s námi.

Víte, tehdá se většina věcí z NDR nesměla k nám dovážet. Celníci po tom šli jak čerti.

A tak se jelo domů.

Najednou někdo vylovil z pod sedadla zapomenutou flašu rumu a chlapi začali přiživovat včerejší opici.

Zdena si taky lízla a já ji zašeptal ať dává pozor na nohy.

Přijeli jsme na celnici, přišel takový starší celník, rozhlédl se po autobuse a prý, co máme k proclení.

Kámoš kousek vedle nás zařval že má k proclení kovaříky a zhroutil se zpátky na sedadlo.

Celník se usmál a že vzadu nás nemá cenu kontrolovat, že to zná, tam by byly jenom ti kovaříci, ale vpředu dámy, ať si vezmou zavazadla a jdou na celnici.

Nastalo pozdvižení a Zdena se ptala jestli má jít taky. Prý ne, že ho kovaříci nezajímají.

Samozřejmě byla ráda, protože se už loučila se záclonami, které schovala v batohu pod prádlo.

Tak ten celník je tam v předu probral, že dámy byly rády až to skončilo.

Za pochmurného tich jsme pak dojeli domů.

No a my dva se rozloučili a tím to skončilo.“

Honza se zeptal, „a to už  jste se neviděli?“

Lukáš zakroutil hlavou, „příští týden jsem valil do Francie, potom Španělsko a začas jsem se dozvěděl že se provdala a odešla z podniku.“

 

 

 

© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma