Výbuch.

Venku se šeřilo a hospůdka uprostřed dědiny zela téměř prázdnotou. Až na skupinu stálých hostí v rohu výčepu.

Hostinský Šmalda  seděl za výčepem, dělal že čistí sklenice a bedlivě sledoval, jestli všichni mají nalito.

V čele stolu seděl hranatý, prošedivělý Honza Kaláb.

„Tak si myslím, že dnes má vyprávět tady Vašek,“ začal usměrňovat zábavu.

„A ne abys nám vyprávěl jakou mají barvu šutry u vás v lomu. Chce to něco pikantnějšího.“

Vašek se napil a otřel si ústa, „pikantnějšího říkáš, no dobrá. Vzpomínáte si chlapi na poslední komorový odstřel?“

„Hele nech toho,“ spustil Honza, „řekl jsem, žádný šutry!“

„Bože, vždyť to bylo myslím někdy před půl stoletím,“ spustil další.

„No,“ pokračoval Vašek, „já byl v té době mladý ucho, po vojně a protože jsem domorodec, tak mě strčili do lomu jako elektrikáře.“

Zvedl půllitr, zapil slinu a pokračoval.

„To co budu vyprávět se stalo zrovna když připravovali ten poslední komorák.“

„Poslechni Vašku, přestaň nás oblbovat odbornejma kecama a vyval, co to ten komorák vlastně je,“ přerušil ho Honza.

Vašek se trochu zamyslel, „ to se vyrube do skály chodba, na konci se se vyrube na oba směry příčná chodba a po bocích takový komory, jako když si představíte písmeno T.“

Pokračoval, „ a do těch komor se naveze výbušnina, pak se ta vstupní chodba zaveze tým rubaniskem. Když se to odpálí, tak se to poddolovaný jenom nazvedne a padne pěkně dolů.“

Poposedl pohodlněji na židli a pokračoval, „ já měl ten týden odpolední, ale že minéři měli zavážet komory střelivem, tak směnu zrušili. Byl krásný, letní den, sluníčko pálilo, tak jsem sebral tu moji krásku a vylezli si na kopec, kousek od lomu, pěkně do stínu stromů.“

„Která to byla? Květa?“ ozvalo se od stolu.

„Neruš, to není důležitý. Odpoledne se najednou zatáhlo a zdáli se ozvalo dunění hromu. Tak jsme se v rychlosti sbalili a vzali to poklusem dolů. Zrovna jsme míjeli bránu lomu, když se za námi ozval strašný řev. Zabrzdím a on to střelmistr, bílý jako křída a že je velký průser, že musím jít hned s ním. A tu holčajznu ať vezmu sebou, sejně by se suchá domů nedostala.

Vlítli jsme dovnitř právě když začaly padat první kapky. Vidím vrátnice prázdná, dveře od šatny dokořán a hluk jako v palírně.“

„Teda ty nás napínáš, jako by se tam zřítilo letadlo,“ rýpl do něj Honza.

„Ona nálada tam byla opravdu funusová. Zeptal jsem se co se děje. Tak to vysypali. Vstupní štola byla z poloviny zavezená a najednou přišla bouřka. Štola mířila přímo na dědinu, lom je jak víte kousek nad ní a kdyby to blesk odpálil, všechno ze štoly vylítne na dědinu.“

Napil se a pokračoval, „mávl jsem rukou, nic se nestane, vždyť odpalovací kábl je určitě zkratovaný.“

Střelmistr řekl tiše, „o to nejde Vašku, ale do štoly vedou ze sloupu dráty od osvětlení, pokud blesk do nich uhodí tak to vylítne.“

„No, tak teď to uhodilo do mě. Vy chcete, abych ty dráty do štoly odstřihl? Hned na kraji štoly?“

„Vašku, je to horší, „povzdechl si střelmistr, „ musíš to odstřihnout až u sloupu.“

„Polilo mě horko, venku lilo jako z konve a já v tom měl lézt na sloup který trčel tak deset metrů daleko před štolou.“

U stolu bylo ticho jako v kostele a hostinský si přisunul židli, aby mu něco neuniklo.

 

„Tak jsem poslal vrátnýho pro klíče od dílny, svoje jsem měl doma. Svlíkl jsem se do trenek, nazul pracovní boty, opásal se ochranným pásem a přes ramena přehodil klepeta. Jo klepeta, to jsou správně stupačky, takový zahnutý železa s hroty. Připnete je na nohy a můžete lézt na sloup. Vypadal jsem jako kašpar z cirkusu. Vlítl jsem do deště a brodil se ke štole. Zatím jenom lilo, blesky byly jenom občas. Když jsem přistál u sloupu, podíval se nahoru a potom ke štole, bylo to jasný. Jak budu na sloupu a ve štole to bouchne, potom budu první letec na dřevěným sloupu na světě.“

Chlapi u stolu vybuchli smíchy představou jak sedí obkročmo na sloupu a letí vzduchem.

„Vám je to k smíchu, ale mě teda nebylo. Našněroval jsem se do klepet, a hajdy na sloup. Myslím, že jsem dokonce překonal rekord v lezení na sloup. Dvě cvaknutí a dráty letěly dolů. A za nimi jsem sjížděl jak to šlo nejrychleji já. Odepnul jsem klepeta, lapl dráty smotal je a vhodil do štoly. Pro klepeta jsem se nevracel a pádil zpátky na šatnu. Déšť polevil, ale bouřka propukla plnou silou. Blesk za bleskem. Vlítl jsem do šatny a chlapi mě začali utírat. Jenom moje křehotinka tam stála jako solnej sloup a upřeně pozorovala můj rozkrok kde se pod nalepenýma trenkama rýsovalo chlapské nádobíčko.“

Následoval další výbuch smíchu, hostinský povídání přerušil a šel roztočit pivo.

Roznesl pivo kolem stolu, přisedl a Vašek pokračoval.

„Druhej den jsme se opět s to mojí odstěhovali na naše místečko. Kupodivu, už se nebránila když jsem se ji dotknul, přitulila se a prej, jestli se umím ovládat. Pochopil jsem. Tak jsem ji ujistil, že to umí každej elektrikář a jal se hladově objevovat dívčí tělo. Posléze jsem se dostal až do rozkroku, nohy roztáhla jak mohla nejvíc a já se do té chlácholinky hladově hlavou zabořil. Během chvíle jsme neviděli, neslyšeli a trenky praskaly pod náporem pracanta.

Uvolnil jsem ho a hladově zapíchl do mokré rozvášněné dírky. Ta moje jenom hekla, jak jsem tam vlítnul a pak začal tanec. Držela se mě jako klíště, kopala mě do zadku a já řádil jako pominutý. V tom se pod námi z temným zahučením začala hejbat zem. Ta moje strachy vykřikla, přisála se na mě, nohama obemknula zadek a já, který se nemohl pohnout to do ní napumpoval jak hasič.

Uvolnila se a prej co to bylo. No co, v lomu odpálili ten komorák povídám ji. My tak řádili, že jsme přeslechli houkání. Horší je, že jsem se nemohl dostat s tím mojím ven, povzdechl jsem si. Ještě jsme se chvíli muckali, no a potom jsem ji dovedl domů.“

Honza se napil a pak se mu zachtělo poškádlit: „Ví o tom tvoje Květa?“

Vašek se zamyslel: „Květa? No tak si myslím, že kdyby se dozvěděla, že jsem to všechno vyžvanil, tak se mnou do smrti nepromluví.“

© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma