Navigace: Julius Robbertos > Mýtinka > 12. Svatební noc.

12. Svatební noc.

Odbočili jsme ze silničky a sjížděli k naší broučkové chaloupce.

Řidič se s námi rozloučil a vracel se zpět, já jsem odemkl, otevřel doširoka dvéře, rozsvítil, Janu jsem zvedl do své náruče a přenesl přes práh.

Dal jsem jí velkou pusu a slavnostně jí řekl, „Tak vás vítám doma paní Karešová.“

Přitulila se, slzičky jako hrách se jí koulely z šedavých kukadel a přisála se na má ústa.

Jak je povinností řádného manžela slíbával jsem víle, dračici slzičky, které se znovu a znovu spouštěly s  očí.

Tiskla se ke mně a polohlasem zpovídala, „kolik jsi toho u toho baru vypil, rojili se chlapi kolem tebe jako motýli.“

 „To víš,“ řekl jsem, „chlapi ví kde najít nektar.“

 „Jestli mě z toho nektaru usneš, tak to teda uvidíš,“ vyhrožovala.

Sjela z  náručí, rovnala si kostýmek a hned,  „podívej jak jsi ho upatlal, to sis nemohl umýt ruce?“

 „Nemohl,“ zasmál jsem se, „kdo by tě přenesl přes práh?“

 Milostivě uznala můj argument a že se jde umýt a převléci.

 „A ty se taky převleč,“ přísně přikazovala.

S úlevou jsem ze sebe shodil kalhoty a sako, přehodil přes pohovku, přidal košili a vázanku a jen ve slipech a triku jsem se odebral do kuchyňky, dát si něco k pití.

Nejraději bych si dal oroseného pivečka, ale když jsem si uvědomil odpor mé víly k vůni chmele, načepoval jsem si do sklenice sifon a pomalu s chutí ředil alkohol v mé krvi. 

Pojednou na mě dračice skočila zezadu, přitiskla se, líbala za krkem a šimrala hroty ňader.

 Já leknutím po sobě vylil zbytek sifonu.

Sjela z mých zad a rozhořčeně kontrolovala rozsah způsobených škod.

„Ješišmarja já mám za manžela čuně, podívej se jak vypadáš, to triko, vždyť se to dá ždímat. To nemůžeš dát pozor když piješ. Honem to sundej.“

 A horečně mě stahovala triko dolů, aby mě mohla na prsou jemně kousat a lechtat.

Její zrak sjel na moje slipy a začalo to znovu, „jak v tom můžeš chodit, vždyť vypadáš jako počuraný, shoď to prosím tě dolů, já mám s tím mým manželem kříž, to je hrůza.“

A já pojednou zjistil, že víla takticky mě připravuje na rej svatební noci.

Začala se přede mnou točit v průsvitné, krátké košilce, kde pod okrajem prosvítaly kučery mušličky.

 Okolo prsou to měla nějak narafičené, aby v košilce vynikaly  a od krku ji visela šňůrka.

„Prosím tě na co to máš?“

Udiveně jsem se zeptal a ona že ji to musím pochválit, že to stálo hříšné peníze.

 „Taky je to k hříchu,“ řekl jsem přísně, „tak pojď, já pozhasínám.“

Skočila  okolo krku a že to ne, že musím pannu nevěstu sám odnést na svatební lože.

„Pannu, já ti dám, potvůrko vílo z Mýtinky,“ říkal jsem si v duchu.

 Držela se mě  jako klíště, tak jsem ji podebral pod zadečkem, zdvihl a jako náhodou nasměroval můj palec na její skulinku.

Jakmile zjistila co jsem udělal, zaječela do ucha, „né, prosím né, jsem ještě panna!“ a začala se skulinkou na palci vrtět.

 A hned mlsně plánovala,  „jsem jako panna a ty jako novomanžel ze mě uděláš ženu.

A pěkně pomaloučku a polehoučku, jsem holka nezkušená, mně musíš opatrně vést.“

Tak, toho se jí zachtělo!

Věcně jsem se zeptal, „mám vzít sebou kečup?“

 „Naco?“ vytřeštila na mně šedá kukadla, uvědomujíce si že něco ve scénáři pozapomněla.

„Jak potom novomanžel má slíbat, krev s  lasturky, no, teď poraď.“

Zamyslela se,  zlákána vidinou líbání, ale potom  zavrtěla hlavou, že ne že se kečup špatně vypírá z prostěradla.

 A já jsem nezapomněl si rýpnout, „jak to víš, že se špatně vypírá? Už jsi to zkoušela?“ 

 Přitiskla se ještě víc a vyhrožovala, „přestaň s tím rejpáním, nebo za trest budeš tuto noc stokrát opakovat.“

Tak jsem raději už mlčel a odnesl vílu do ložnice, uložil na postel, položil jsem se vedle ní a řekl, „shoď ten průsvitný nesmysl, copak se můžu přes to s tebou mazlit?“

Zakňourala  hláskem jako když jsme se poprvé milovali. „Musí to být?“

Posadila se a hned mě začala zaučovat do tajů mechanizmu její košilky, „víš, to mě musíš vášnivě dlouho líbat a pak zatáhnout tady za tu šňůrku.“

V zápalu vysvětlování chtěla to řádně prakticky ukázat, a za šňůrku zatáhla.

Opravdu, s tichým zašustěním se košilka otevřela a sjela jí podél boků.

Nešťastným zrakem se na to podívala a zakvílela, „jejda, to mělo být až potom.“

Tak jsem ji položil, Jana zavřela oči a přikazovala, „né abys něco vynechal, to musí být přesně jako poprvé.“

„To nejde,“ oponoval jsem, „chybí tady Eva“ a oba jsem vyprskli smíchem.

Začal jsem ji pomalu líbat na ouškách, čelíčku, tvářičkách, ve vlasech, na nosíku a ona mlsně šeptala, "přidáváš, to po prve nedělals.“

Potvůrka, jak si takové detaily pamatovala.

Já si vždycky myslel, že byla strachy bez sebe.

Když jsem ji zlíbal místečka na krku a vracel se pomalu nahoru, přitáhla si mojí hlavu a dlouze mě začala líbat, lechtala mě v ústech jazýčkem a nakonec se snažila kousnout mě do nosu.

 Zasmál jsem se škodolibě, „přidáváš miláčku to jsi opravdu poprve nedělala.“

A ona nato, „to víš ty můj mužíčku, technika kráčí mílovými kroky vpřed.“

„A stejně máš ve scénáři chybu“ přidal jsem si, „poprve jsi byla červená jako rak.“

„Já se snažím,“ zakňourala, „ale nejde to.“

 Pomalu pod taktovkou režie víly jsem pokračoval a líbal ňadra, které se jen o malinko oproti prvnímu milování zvětšily a Jana se vzrušeně dostávala do varu, ale nikdy zatím nevypadla ze své vymyšlené role.

Tiskla mě na ňadrech až jsem tajil dech, zmítala se pode mnou v rozkoši a nebylo to hrané, Jana to opravdu cele prožívala.

Sjel jsem s líbáním na bříško a rukou ji hladil zlatavé chloupky lasturky.

Povolila nohy, ruku mě zasunula na horkou lasturku a sevřela ji pevně mezi  stehýnka.

„To tam nebylo,“ zvedl jsem vyčítavě hlavu.

„Nebuď detailista a pokračuj,“ slastně vzdychla a stlačila mou hlavu na pupík.

Rukou v sevření jsem hladil lasturku a dráždil růžového kamaráda.

Jana to už nevydržela a roztáhla doširoka nohy.

Stehýnkem začala pomalu hladit kolík.

 Mazlil jsem se s  lasturkou, kroužil prstem okolo dírky, hned se vracel ke kamarádu, který ve víru Janiny vášně tvrdě čněl na vrcholu krásné lasturky.

Vlhký okraj jeskyňky se ke mně vzpínal a Jana sténala, „opatrně miláčku, bojím se že to bude bolet.“

 „Ty potvůrko,“ řekl jsem si v duchu, „já tě vytrestám.“

 Posadil jsem se na nohy, Janin zadeček posunul na ně, až co nejblíže ke  kolíku a lehce začal masíroval kamaráda.

 Sténala rozkoší a vzpínala se jeskyňkou proti němu.

Nasadil jsem ho na okraj jeskyňky, nahnul jsem se dopředu a zatlačil.

Jana dle svého scénáře  když ucítila že vklouznul dovnitř vykřikla  a já jsem ji zalechtal na žebrech.

To jste neviděli, Jana, která nic takové neočekávala, zaječela, vymrštila se i se mnou směrem ke stropu a svíjela se v nekontrolovaném záchvatu smíchu.

Odhodila mě ze sebe, přitiskla se a s odpuštěním, řehtali jsme se až Jana z toho byla červená jako rak.

 „Bolelo to hodně, miláčku?“ ptal jsem se starostlivě.

„Strašně,“ vzdychla, „ale všude jinde. Já bych tě v tom okamžiku zakousla,“ řekla a začala mně vášnivě líbat a kousat.

 Převalila na záda, a že pokračujeme podle scénáře.

Přitiskla se, přisátá na ústa a ruka si to namířila do mého klína.

„Tak to nebylo,“ zakňourala, „já jsem ho musela hladit.“

 „Já ti říkám, že tady chybí Eva,“ namítl jsem.

Opět jsme vyprskli smíchem, Jana se přesunula nad můj klín a už podle scénáře se přitlačila a začala se po něm lasturkou pomalu kroužit.

 Hladil jsem krásné ňadra, mazlil jsem se ze ztvrdlými hroty, krouživými pohyby je masíroval a Jana  zrychlila své pohyby a trhaně dýchala.

Vykřikla a sténajíc se přitiskla do klína svalila se a třesoucí se prosila, „miláčku prosím, pomož mu tam.“

 Potvora, přesto že byla ve víru svého vyvrcholení, nevypadla z role.

Opatrně jsem nazvedl zadeček a nasměroval kolík do jeskyňky.

Nebyla to ta tehdejší uzounká dírka, ve které se lámal jak se dral dovnitř.

Teď to byla rozpálená, mokrá dírka, křečovitě se stahující vášní a láskyplně obepínající  veličenstvo.

Oba už ve vášni vzrušení jsme spolu řádili, Jana hlasitě sténala celá vzepjatá a kmitala se na něm v rychlosti, že kolík  vyjel ven z dírky.

Vykřikla a rukou honem mu pomáhala na správné místo.

Já jsem se už neudržel, strhl jsem ji na sebe, líbal zvlhlé tvářičky a plnil skulinku  ve vlnách mužskou vlhkostí.

 Křečovitě se tlačila do klína a pomalu se uklidňovala.

„Jsme to ale dva blázni“ vydechla.

 Položila se na bok, znovu se přitiskla a přisála na ústa.

Potom se zavrtala hlavičkou pod moji tvář a zašeptala, „jsi dobrý milenec můj choti, myslím že to s tebou vydržím.“

 

© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma