Navigace: Julius Robbertos > Mýtinka > 10. Nemáme svědky.

10. Nemáme svědky.

Dny do svatby se krátily, organizačních zmatků ubývalo a já jednoho dne po snídani strnul.

„Proboha Jani, všechno jste s Bětkou naplánovaly, ale kdo nám půjde za svědky?“ 

 Strnula a bezradně se na mně podívala.

„Vždyť se o tom vůbec nemluvilo.“ 

Ztichli jsme a po chvíli jsem nesměle navrhl. „Myslíš, že by Rudla s Bětkou šli?“

Zamyšlená, se ke mně otočila, kdože by šel?

 „Rudla s Bětkou.“

Jana se rozzářila, „oni by šli?“

„Já nevím, o tom jsme nemluvili.“

 „Zkus jim zavolat ať večer přijedou,“ rozhodla.

Večer si to Rudla s Bětkou přihasili a prý  všechno je v pořádku, všechno klape.

„Neklape,“ smutně řekla Jana, „zapomněli jsme na svědky.“

 Pro změnu zase strnuli oni.

„Nikoho nemáte?“ tázala se tiše Bětka, „co ta tvoje kamarádka?“

 „O té od promoce nic nevím,“ řekla Jana a v očích měla jaksi vlhko.

 „Ale nebečte tady holky, nějak se to vyřeší,“ uklidňoval Rudla ženské osazenstvo.

Tak jsem spustil.

“Já bych Bětko věděl koho by jsme rádi za svědky, ale nevíme, jestli je s tím můžeme obtěžovat.“

 „Znám je?“

Bětka hned zvědavá.

 A Jana to rozhrábla, „rádi bychom měli za svědky naše nejlepší kamarády, Rudlu a tebe.“

Vypukl uragán slziček, obě bečely, objímaly se a Rudla se na mně vyčítavě podíval, „teda, rád ti Jaro půjdu za svědka, ale to peklo doma, to ti nepřeju vidět.“

  A Bětka hned, že musí se jet domů, že je málo času a že Rudlu musí zahnat do města a koupit mu oblečení.

Vtom si Jana vzpomněla, že mě už má odbytého, že už mě koupila oblek a košile.

Tak jsem se musel oblíkat, stále se mnou točily, tahaly hned za košili, hned za sako,

   Rudla si seděl a spokojeně se šklebil.

 „No moc se neškleb,“ vypálila na něho Bětka, „hned zítra si tě vezmu do parády.“

Pobledl a zoufale se na mně podíval. 

Nastal poslední den mé svobody,

Jana se vydržela hodiny na sebe dívat do zrcadla a já ji musel  stále ubezpečovat jak jí to sluší.

Už jsem se nemusel bát, že když ji chytnu kolem pasu, tak se popíchám.

 Ženské mně nechaly  na pokoji a plně se věnovaly panu svědkovi, který se na mne zoufale a vyčítavě díval.

 Janiny rodiče jsme ubytovali v nejlepším apartmá Vyhlídky, protože u nás by se o  něco přerazili.

 Petr se ke mně přitočil a kdy půjdeme tu svobodu zapít, že bych se měl s ní rozloučit.

Odsekl jsem mu, „o svobodu jsem už dávno přišel a jsem utahaný tak, že budu rád až si lehnu.“

 „Na košilku?“

„Rejpale,“ vrhl jsem se na něho a zatahal ho za jeho Krakonošovu ozdobu.

„Že řeknu tvojí Aničce, aby ses na svatbu oholil.“

 „Né,“ zaúpěl a zmizel, abych to náhodou vážně neudělal.

Večer si Jana sedla v pracovně ke stolu a stále něco psala na papír.

Vždy po chvíli se zarazila, zálibně se na to podívala a zase něco usilovně psala.

Jakmile jsem se přiblížil, honem to psaní schovala.

 „Co tady spisuješ?“ zeptal jsem se a ona nic, zkouší propisovačku, vyměňovala náplň.

Mimochodem, náplň v ní jsem vyměňoval předevčírem já.

 „Víš že nemáš před svým manželem nic zatajovat?“ zeptal jsem se přísně.

„Ještě jím nejsi,“ ušklíbla se.

Nakonec se slitovala a ukázala svou ruční práci.

Od vrchu dolů se rýsovalo v různých provedeních: Jana Karešová,  Jana Karešová ...........

Vyvalila na mně šedá kukadla a že si nemůže udělat na radnici ostudu, že se musí umět podepsat.

Provedli jsme svou večerní očistu a zalezli do postele.

„Ty se nepůjdeš s chlapama loučit se svobodou?“ otázala se tiše a hladila po tváři.

 „Ne, já to mám raději u rodinného krbu.“

 Zčervenala a zoufale zakňourala, „ale já jsem tak unavená, dneska by můj satyr z toho nic neměl, usnula bych.“

Políbil jsem ji, a  zašeptal, „neboj, já umím budit lesní víly.“

 Přitiskli jsme se k sobě a já začal hladit klokánky.

Ztěžkla v mém náručí, tak jsem přitiskl tvář k její hlavě, vdechoval vůni vlasů a usnul taky.

© robbertos.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma