Kdysi žil v daleké zemi pohledný princ jménem Eduard.
Jednoho dne, když se procházel lesem, spatřil ležet pod stromem krásnou dívku, kterou nikdy neviděl. „Ta musí být moje,“ rozhodl se.
Utrhl pár květů polního kvítí a jal se jím lehce lechtat dívku po obličeji.
Otevřela oči, udiveně pohlédla na vetřelce, který ji vzbudil.
Zčervenala rozpaky, když spatřila prince.
Ten však nelenil, uchopil ji do náruče a přisál se na její rty.
Překvapilo ji to, ale potom neodolala a oplácela mu polibky jak nejlépe svedla.
Pojednou princ vstal a lehkým krokem, beze slov odcházel.
Dívala se za ním s touhou v srdci i těle.
Protože princ své svůdnické umění zvládal tak dokonale, že ženy za ním samy běhaly, tak i tato dívka vedena touhou se zvedla a utíkala za ním.
Jeho polibek v ní probudil takovou vášeň že ho doběhla a zastavila se před ním.
„Jmenuji se Radmila a kdo jsi ty?“ zeptala se chvějícím hlasem.
„Eduard, následník trůnu tohoto království,“ prohlásil ledabyle.
Uchopil ji do náruče a tu pocítila, že se chce s ním milovat dlouho, snad až na věky.
Pomalu klesla k zemi a nechala prince aby ji odstrojil, pokrýval polibky tvář, šíji a sklouznul na mladá ňadra.
Přisál se na růžové hroty, pomalu klouzal mezi rozevřené nožky.
Začal se mazlit s chlácholinkou, která netrpělivě čekala na útok dobyvatele.
Dočkala se vzápětí a Radmila prohnutá slastí se plně oddávala princově vášni.
Se sténáním naplnil její jeskyňku vláhou, vyjel ven, pohladil dívku po tváři se slovy, „jsi krásná, ale já jsem princ, nejsi mě hodna.“
Vstal, upravil se a rychlým krokem kráčel pryč.
Dívala se za ním zrakem plným touhy a hněvu.
Co však princ nevěděl, že Radmila je čarodějka.
Vyrobila si doma voskovou loutku, která se princi co nejvíce podobala.
Pověsila si na krk loutku jako náhrdelník.
Pak pronesla kletbu: „Jako vosk bude měkký tvůj úd princi, dokud nebudu stát po tvém boku jako tvá choť.“
A princi se stalo něco, co nikdy nezažil.
Pojednou nebyl schopen milovat se s žádnou ženou, jeho úd byl opravdu jako kus měkkého vosku.
Žádné lektvary, žádní felčaři mu nepomohli a tak jeho poslední nadějí byl čaroděj.
Čaroděj pohlédl do křišťálové koule a sdělil princi, že jeho potíže vznikly z toho že na něj zhrzená milenka uvrhla čarovnou kletbu.
Požádal ho, aby mu sdělil jména dívek a paní se kterými se miloval.
Byl to dlouhý výčet a trvalo to hodně dlouho než vyslovil jméno Radmila.
„Zastav!“ vykřikl kouzelník, „Radmila, to je ta čarodějka.“
Vysvětlil princi, že kouzlo je schované v loutce která má jeho podobu. Jediná možnost jak kletbu zrušit, je loutku vhodit do ohně. Ale nesmí se loutky zmocnit násilím, musí ji jenom získat po noci plné milování s čarodějkou.
Všechen svůj um použil princ na obměkčení Radmily, aby ho očekávala ve své ložnici.
Nakonec souhlasila.
Když večer přišel princ do ložnice dívky, uviděl ji, jak leží na lůžku v poloprůsvitné košilce, která více ukazovala než skrývala. A na krku viděl strůjce svého neštěstí, loutku která se mu podobala.
Svlékl se a vklouzl za ní na lůžko. Přisál se na našpulené rty a hladově svlékal dívčinu košilku.
Radmila zdánlivě princi odpustila, ale jak vnikl do její skulinky, vášnivě mu pomáhala a zmítala se v rozkoši.
Ve víru milování však princ zapomněl proč vlastně za Radmilou přišel. Čaroděj ho varoval, že musí loutku zničit dříve, než se Radmila vzbudí, jinak bude vše ztraceno.
Zatím co princ spal vedle dívky, v temnu své komory se na ně díval čaroděj. Zakroutil hlavou nad lehkovážností prince a tajemným kouzlem se ho snažil vzbudit.
Na lůžku vedle Radmily něco prudce princem zatřáslo. Posadil se, rozhlédl, ale kromě nich v místnosti nikdo nebyl. Pohlédl na spící Radmilu a tu mu došlo proč přišel.
Opatrně aby ji nevzbudil, přetrhl šňůrku držící loutku a vhodil ji do hořícího krbu.
Zablesklo se a ozval se hlas: „Tak jak já rychle v plamenech hynu, tak rychle se oženíš synu.“
Pohlédl na spící milenku a uviděl jak se snad ze spánku usmívá.
Než uplynul měsíc a než si to princ uvědomil, požádal Radmilu o ruku, která na to již čekala.
Okázalé svatby se čaroděj nezúčastnil, ale sedíce ve svém křesle sledoval svatbu v křišťálové kouli. Koneckonců jak často se otci přihodí, aby se jeho dcera tak dobře provdala.
J.R. Volně upraveno dle středověké romance.